Sochař.

Sochař. (Rud. Jeronýmu Wolfovi.)
Stojí tu hotov práci započít. Však jako sfinga stojí nehybně, v levici dláto, v pravé kladivo a zírá před se ztopen v myšlenky na šedý balvan hrubý, nerovný, tak šklebící se, plný dutin, hranhran, jak vyrvali ho skály útrobám přes odpor všecek. Hus a Jeroným! V tu mrtvou hmotu život vdechnout má, v to mrtvé srdce skály ztrnulé vlít živá srdce velká, obrovská, jež celý národ sepnout dovedla svým nehasnoucím lásky plamenem, má Víře, Lásce vztyčit ideál, ukázat světu symbol pevnosti, má němé skále jazyk rozvázat, by promluvila činů dramatem a zahřímala troubou anděla 27 v ty davy spáčů v brokát zhalených a v těžké látky zlatem protkané, jež každý plápol srdce udusí a každou prosbu k Bohu strhnou zpět. Má docílit, by kámen promluvil, jak kněz jen v hávu všedním, prostičkém, však s drahou řečí rodnou na retu můž’ větší divy skutků vykonat, než divným slovem v zlata záplavě, jen srdce je-li plno zbožnosti a čisté lásky... Hus a Jeroným! A sochař vzhlédl v němé extasi v azurnou klenbu k trůnu Velkněze a vzúpěl hlasem plným důvěry: Ty, Pane, který hájíš Nevinnu a bílou liljí věnčíš Čistotu a vyznavače Pravdy korunou Své dobroty a lásky oblažíš –: Ty veď mé dláto, veď mou pravici, ať život vkouzlím v tahy kamenné těch Mučenníků svatých za pravdu, by hanu vmetli těm dnes do tváří, již kdysi jim v tvář hanu metali, by jejich v nebe zbožně vzpjatý zor jim ukázal, že v duších „kacířů“ víc plálo k Bohu čisté zbožnosti, než v klopících se zracích pokrytců, sršících hřích i v místě svěceném. Ty, sil mne, Pane, v práci přetěžké 28 a vlej mi pružnosť v páži ztrnulou, ať vzplane aspoň odlesk činů těch, jichž duší byli Hus a Jeroným a za něž svět je vydal plamenům... A sochař vznesl výše kladivo. PRAHA, ŘÍJEN 1894.
29