Smrt Rafaellova.
(6. dubna 1520.)
Plál posledním již ohněm Aventin.
Hle, slunka paprsky, jež hasnulo,
své zlato dštily v okna paláců
a v střechy domů, chrámů zlacených,
jichž nepřehledné rostly směsice
dál v strany všecky, kam se nesl zrak.
A v záplavě té bujně, nezkrotně
se v azur pnuly věže nádherné
jak zlaté trůny dávných Neronů,
jak chtěly by se v báň až vyšinout
a žhavé slunko strhnout na sebe
své bujné krásy v hrdém vědomí.
Nad Věčným Městem ve hře koketní
se utkal paprsk s rudým paprskem
a plál a smál se v zlata zátopě
a milliardou chvěl se polibků
na družných vlnkách moře klidného,
kam pršel v jisker zářném lijavci
a splynul v líné vlnky Tibery,
kde líbal se a honil s rybkami
21
a mladým dívkám stlal se do vlasů,
jež pěly písně v lehkých gondolíchgondolích,
a proháněl se s nimi hladinou.
Pak vyhoupnul se lehce v paláce,
v jich lesklá okna, štíty zlacené,
a hořel jako řady věčných lamp,
když vzplanou na oltáři nebeském;
pak přesmyknul se v sterá návrší
a v zahrad klíny, kde květ zaváněl.
Pak skočil v krásný Monte Pincio,
zkad planou k nebi keře růžové,
jal svojí září hrdý Aventin,
jenž k báni ční a koupá v azuru
své zlaté střechy, pak se rozletěl
na tisíc jisker v zářný diadem,
jenž utkvěl v zlatých chrámů kupolích,
zkad naposled se ještě zadíval
v to krásné město, v jeho ulice
a v posled zaplál domů střechami.
A zlatá koule slunka ztopila
se za moře kdes v bájnou světů říš,
v krvavé lůžko, jež si ustlala
ze samých růží, a kde na stráži
se rděli obři v hávech nachových...
A dlouhé stíny v zmatku prchaly
pryč od vln moře v strany opačné
a dál a dál, kam oko nesáhlo,
a zapadly kdes v moře Apennin...
Tak obr klesal v růžový svůj hrob.
A v jeho skon, v ten jisker vodopád,
jenž s kupolí se kácel na střechy
22
a v zlatých kapkách rděl se, jiskřil, plál,
jak žhavé zlato by tam někdo lil
a zlatým kyjem rázem rozstříknul
v tu stínů hru a zápas paprsků
zřel zaroseným okem genius...
*
V nádherném lůžku v kruhu hodnostů
a kněží Říma, v žáků směsici,
z jichž očí zřela bolest bezměrná,
dlel Rafaello Santi d’Urbino.
Smrt na čelo mu tiskla pečeť svou.
Dnů několik již stenal v horečce,
jež vracela se novým záchvatem,
že mladé tělo tříšťkou bylo již,
jen slabou třtinou v proudech Tibery –
však duch, ten kolos, posud velkým byl
a posud mával hromnou perutí
jak hrdý orel, jenž je v zajetí.
A jeho zrak, v němž dosud plápolal
jinošský záchvěj, s bolem tragickým
se pásl v moři zlatých jiskérek
a zahleděl se v nerovný jich boj
s vítězným stínem, v jejich pád a skon.
Pak vzhlédl k báni, jež se temnila
jak černý příkrov skleslý na rakev,
kam položeno tělo mrtvoly –;
a z jeho oka slza vytryskla,
ta poslední, až ze dna duše as,
v níž genius se celý obrážel –
a ret mu šeptal: „Tedy – naposled –!“
23
Vzdech vyrval se mu z útrob sevřených
a mroucí oko mrtvě zíralo
kams v nekonečno, duch se rozlétal
snad Italií silou poslední.
Tam jeho děl se stkvěly pomníky,
ty monumenty, jež kdy smrtelník
si božskou prací v azur vytýčil;
jich řadou létal, která rostla mu
a šířila se strany na obě,
že nestačily mocné perutě
teď od začátku v konec zasáhnout.
Jen mroucím zrakem zřel z ní vyrůstat
ty pyramidy ducha lidského,
z nichž Vatikán se klenul nejvýše.
Zřel Pandolfini v smavé Florenci,
kde ve náručí krásné Madonny
tvář něhyplná děcka tulí se,
zašuměl v klenbách Villy Farnesi
a rozpjal peruť v kapli Sixtinské
a Vatikánu hrdých prostorách.
Spěl řadou stanzí v slunné loggie,
jichž stropy mluví bible dramatem,
kde znovu žije císař Konstantin.
A v mnohé zalet’ chrámy, paláce,
kde září velké oko Madonny,
neb Cecilie svatá v extasi
kde volá k nebi vroucí modlitbu,
neb křížovou kde cestou kráčí Pán.
A v posled sletěl v dílo poslední,
když žáci strhli těsnou záclonu.
Zřel v ustrašené tváře křesťanů
24
a v apoštolů zraky planoucí
na zářný, stkvoucí Pána obličej,
na hoře Tábor jak se proměnil...
Pak sklenné oko k temné obloze
se připnulo, kde první hvězdička
se jasně leskla v prázdném koberci –
však Rafaello smrt z ní viděl plát
a rtové šepotali: „Naposled – –“
Již v krásné nebe přibývalo hvězd
jak včelek v louku, květ když zavoní,
až zaplanulo ohněm plamenů.
A v jejich středu rděl se Orion
jak zlatý kříž v oltáři oblohy.
Tu Rafaello zvednuv k němu zrak,
zrak ztrhaný a vzňatý bolestí,
hnul bledým retem v tichém šepotu:
„Tam – vizte, přátelé – tam nahoře –
ten rudý kříž – toť maják zářný můj –
a vizte v něm dva bílé holoubky –
jak líbají se v křídel objetí –
a letí níž – pro mého ducha jdou –
a zas jsou níž – již brzy budou tu –
dva holoubci – v nich celý život můj –
Toť láska – k umění – ten jeden z nich –
ten větší, bělší – a ten druhý je
má Fornarina – již jsem miloval –
a jejíž tvář jsem vdechl Madonně,
té nejkrásnější – v Kapli Sixtinské –
s tím velkým okem – plným zbožnosti –.
Již slyším je – již jsou mi na blízku –
jak usmívá se moje Madonna –
25
a vzpíná náruč – jako k děťátku –
Tam usednem si – v zlatý Orion – –
tam budu snít a na Madonnu zřít –
a žít jen lásce – k ní a – k Umění – –“
– – – – – – – – – – – – –
A lehký vánek – let snad holoubků –
se zhoupnul v lůžko, v kadeř mistrovumistrovu,
a ve svých vlnkách odnes’ vzdechnutí,
jež vyrvalo se z hrudi naposled...
– – – – – – – – – – –
Když pak se prelát z okna naklonil,
tu zdálo se mu, jak dva holoubci –
tak bílí, lesklí jak dvě hvězdičky,
se nesli tiše k světel zátopě
a sedli tam, kde rděl se Orion,
jenž rázem vzplanul velkým plamenem.
Tak do hvězd ustlal hrob svůj genius.
ŽÁROVICE, ZÁŘÍ 1894.
26