Vzpomínka.
(Své neznámé milence.)
Ten večer nádherný! (Již nevzpomínám doby,
jen vím, že měsíc snil a velké hvězdy plály
a zvonů kostela že slévaly se tony
v akkordy velebné, jimž vánek peruť skytal,
že lesy šuměly a hladina se chvěla
a cosi velkého že stálo v duši mé...)
To vzpomínám si jen. Já bloudil po jezírku
a duch můj k výši spěl, kde velké hvězdy plályplály,
a veslo v ruce mé se chvělo lehounce
polibky vlažných vln. Já toužil po nich také,
po oněch cudných rtech, jež v dlouhém políbení,
se touhou rozpíjí při daru velké Lásky,
já toužil po srdci, jež objalo by cele
ten velký ideál, jemuž se duch můj kořil
a jež by chápalo... Já pohrdal jsem tenkráť
tou láskou titěrnou, jež prosta velké Víry,
jen nízce ukájí a Kráse trůny boří
a v blahé extasi jsem k bledé Lůně vzhlížel,
k milence neznámé, jež nemocnou se zdála
v odrazu tichých vln...
61
A lesy ševelily
a v smutném rákosu se tiché zkazky třásly,
když ruce měkkounké se kol mé šíje spjaly
(já dosud cítím jeje, jak nervosně se chvějí!)
a tichá hudba slov když k uchu se mi snesla.
To ševel vlnek byl, to ptáčka zatikání,
co kdosi zašeptal: „Miláčku, po čem toužíš?
Chceš Lásku polapit v síť nádherného těla
a Ducha upoutat ve Šlechetnosti háv?
Chceš cudnou Oddanost obepjat řízou Krásy? –
Ó, milý – miláčku, to mnoho – velmi mnoho...!
Zda toho dosáhneš...?“
A měsíc usmíval se
(tak nějak podivně – já nezřel ho tak nikdy –)
a lesy šeptaly a duch můj tíhnul k výši...
Zda toho dosáhnu...? Zda – – –?
Usmál jsem se trpce
a hnutím střásl jsem ty chvějící se ručky
jakoby nervosou... Zda toho dosáhnu?...
Zda přece někdy až – či nikdy, nikdy, nikdy...?
Hvězd ohně planuly a měsíc ve snu kráčel
a lesy šuměly a smutný rákos šeptal
a veslo koupalo se v líbajících vlnkách...
Jen zvony hučely: Ba, nikdy, nikdy, nikdy...
ŽÁROVICE, LEDEN.
62