Vidění.
(Karlu Dostálu-Lutinovi.)
– A bylo to jako balvan, hozený v hlubiny...
Mám hrozně hvězdy rád, když na nebi se chvějí!
To bylo v noci kdys. Já zbloudil do alejí,
kde kaštan Jeseni do vlasů střásal listy,
kde hvězdný meteor jí snětí blýsknul místy
a nebe v diadém jí stlalo ametysty,
by si ji zdobilo, tu bledou nevěstu –;
O, jak se zachvěla ve sladkém šelestu,
když s hůry sletěl list či blesknul amethyst!
To bylo v Jeseni a Luna nebem spěla,
své stříbro snášejíc na zpráchnivělá těla
stoletých olbřímů. Jak chvěl se dech můj bázní
a čekal utajen, že z dálky výkřik zazní,
z těch končin bez konce, jimž stíny půdu kradly...!
A stále šel jsem v před: pod nohou vlhký, zvadlý
list kaštanu se klad’ tak tichounce a jemně,
že bylo hádankou, zda dotýkám se země –
ba jako pták jsem šel. Pak obklíčil mne háj.
48
Byl pustý, příšerný, jak dechla by tam báj
své hrůzy symboly: nahaté staré kmeny
jak hnáty leskly se – tak byly oslněny
tím stříbrem nervosním, jež na kůře se chvělo!
A skála divoká – v tmy zahalené čelo –
se skokem vrhla v tůň, kde jezero se třáslo
ve hloubce příšerné. Tam každé světlo haslo
paprskem zlomeným. Jen hvězdy v temném klíně
jak oči bludiček se třásly ve hlubině.
V té spoustě skalních těl se kdosi stínem chvěl.
To nebyl zraku klam. Jak zmírající lvice
se svíjel nad roklí, zrak shaslý, mrtvé líce
a paží sesláblou, již slední jiskry síly
v přetěžkém zápasu před chvílí opustily,
jak ve snu vzdoroval. Na pokřiveném trupu
s úsměškem šklebivým jakoby na potupu
mu hrozný Obr stál, až v nebe tmy se tyčil
a jedním pohybem, ač stín se chvěl a příčil,
ho v propasť odkopnul – – – A hvězdy ve hlubině,hlubině
tak teskně zachvěly se v temném vody klíně.
To bylo Zoufalství... Já dlouho stál jsem něm
a hleděl v úžasu do hloubky ve vod lem
a potom šíleně jsem prchal do alejí...
Bojím se hrozně hvězd, když v hlubinách se chvějí.
PRAHA, ÚNOR 1895.
49