Cestou k rodnému kraji.
(Své drahé matce.)
Jak dávné jezírko, v němž věky utonuly
a v lesů řetězy a černých skal se spnulyspnuly,
se na mne usmíváš a zlatým slunkem hráš
a jako na pozdrav mi kyneš, kraji náš,
ty ze zlata a z žuly.
Kyneš mi stále blíž – zřím těžkou hradbu lesů,
zřím slunné mýtiny, kde v měkkém, vonném vřesu
jsem šťasten usedal, bol neznaje ni žal –
teď z dálky trud a boj, jejž svět mi v úděl dal,
v tvé těžké skálu nesu.
Chci se ho zbavit tam a vzlétnout jako ptáče,
chci, by se usmála ta duše, která pláče,
chci v srdce vdýchat lék z tvých bříz a pomněnek
a šťasten být jak drozd, jenž družce lásku řek’
a s písní v hrudi skáče.
Chci duši napojit v tvých křů a stromů míze,
chci v taj se ponořit a v minulosti příze,
42
chci sobě drahých míst za listem zvracet list
a v zámku před sebou i v jeho skalách číst
jak v otevřené knize.
– – – – – – – – – –
Ty dávné jezírko, v němž věky utonuly
a v domky, skály, les a v údolí se spnuly,
snad zas mne uhostíš v těch skal a Iesů tiš,
vždyť vím, žes dosud tím, jak poznal jsem tě již –
ty ze zlata a z žuly.
MORAVA, BŘEZEN 1895.
43