Princezno kouzelná, o níž se domnívali,
žes mrtvá, neživá, tvé nitro prosto citu,
já zřel, jak rytíře rty tvoje zulíbaly,
jak vstala z mrtvých jsi ve stínu Dolomitů.
(Tys spala, přírodo, po vlhké vlašské noci,
tě mdloba schvátila, tě opustily síly,
však slunce vítězné, hle, přišlo ku pomoci
a jeho paprsky tě teplé probudily.)
Po prvních polibcích jsi dýchla mlhy clonou,
pak mraky rozstouply se – oči otevřelas,
tvé tělo milenky se chvělo slastí vonnou
a v blahu rozkoše se pláčem rosy chvělas.
Své černé, vlnité jsi rozplétala vlasy – – –
to lesy na horách se zjevily mým očím,
a studem milenky jsi zarděla se asi,
vrcholy růžové když zřel jsem nad úbočím.
Pak šum jsem zaslech’ řek a vodopádů vření –
tos asi nachová svá líčka umývala,
a potom v radosti ze svého probuzení
jsi hlasy lidskými a zvířat promlouvala.
A když tvůj milenec vždy prudčeji tě líbal,
tu usmála ses klenbou nebes kolem,
a když, pln vášně, pro dary se tvého těla shýbal,
tu teplo lásky šířila jsi lesem, loukou, polem.
To bylo poledne. Pak oba povstali jste
(ó, bylas, přírodo, teď plna síly plodné!).
Za ruku uchopil tě manžel v lásce čisté
a vedl, král, tě v království své rodné.
Co dálo potom se? Zda odešla jsi zcela?
Zda v moc tvé rozkoše chlad stařecký se vmísil?
Ne, v jiné krajině zas oči’s otevřela
a tentýž milenec tě žárem rtů svých vzkřísil.