SLOKY SKEPTICKÉ.
Do kalných vod jsem bílé růže házel
(subtilní vzpomínky do hlubin zapomnění)
a trní marnosti jsem v sadech lásky sázel,
by zbujnělo a zničilo má snění.
Vzpomínat? Na koho? A kdo mně ruku podal?
A sníti? Nevím proč! (A rád bych věděl, o čem!)
V mém kmenu lásky k žití dávno červ-stesk hlodal,
ve větvích rozpiatých zoufalství červotočem.
Má lady, pohleďte, někteří mrtvi jsou
(Romea s Julií již dlouho, dlouho není),
někteří ke hrobu se potácí a jdou
(neb nikdo nemládne) a jiní nejsou ještě narozeni.
*
Toť život. Krátký jestjest, a proto lhostejno mi,
zda budu oslaven či zmizím beze stopy.
Zda vichr divoký mne jako třtinu zlomí.
Mne nikdo neměl rád, mne nikdo nepochopí.
19