KABARETIEŘI.
(Juliu P.)
l nejveselejší kabaretní písně jsou tuze smutny. Ó, dejte jen pozor!
Improvisujte poněkud a uslyšíte elegie a smuteční pochody.
A z krásných zárodků vznešeného umění – šaškovité šansony – a vše jiné, co vyjadřuje se v „Hraní komedie těm druhým“. Kabaretní umělec, který je a není umělcem, je bohémem a není jím. – Jak mnohý byl určen státi se umělcem hudby, verše. Proto ono tajemné žalování v těch veselých melodiích (někdy melancholických, dle potřeby publika), nikdy však čistě pravdivých –
A viděli jste již někdy staré kabaretní umělce? Ty, kteří předčasně zestárli před zraky těch, kteří zaplatili povinné či „volné“ vstupné a tak měli klidné svědomí?
Ó, pak pochopíte, proč kabaretieři neumírají v kruhu přátel – nemajíce jich – nemohou-li už zpívat a k největšímu gaudiu publika činiti nejstrašnější grimasy šašků. –
19
A přes to chodím rád do kabaretu, toho dočasného asylu umělců, kteří nenalezli sluchu svaté kompetence. (Míti odporučení některého velkořezníka, snad by byli zvítězili?) Chodím rád do těch skutečně uměleckých kabaretů, neboť tam naleznu onu uměleckou dekadenci, která i při kompromisu s kabaretem zachovala si ono stanovisko disidentů v životním celku, a to je tak krásné.
20