DISHARMONIE
BÁSNĚ PROSOU A VERŠE
[1]
MATCE
[2]
DEBUT.
Bylo by neomluvitelno nerozhoupati zvony, je-li k tomu čas – a snad bylo by tolik ztraceno pro člověka zabraného v neustálé předehry života – nebýti včasného upozornění, by ujal se konečně úlohy v nastávajícím ději: ať komedie, ať frašky, truchlohry, nebo jiných fásí scény – jak každému je určeno.
Mohlo by nastati ukončení bez děje a to znamenalo by zločinné zabití Velikosti života. –
Tož hrej na harfu nebo harmoniku, cello či bizarnici – na klavír nebo kytaru – hrej, na co chceš a jak chceš – ale hrej – tak zůstaneš svým – zpívej jak chceš a jak umíš – ale nebuď spokojen kolovrátkem – zpívajícím strojem. – Budeš-li míti úspěch – či výsměch, vše lhostejné – někdo Tě snad pochopí – a ne-li ani to – tož Ukončení zůstane vždy stejné. –
Ale hrej a zpívej! –
3
MATCE.
Ó, matko má, Tys’ naděje
vzbudila ve mně, oleje
když oliv v rány nalila
Tvá slova, tak se zrodila
má Naděje.
4
LIST VĚZŇŮV.
Zajisté že odkvetla již střemcha a odkvetly fialy. – A zda-li pak šeřík a hloh již odkvetl? Pamatuji, že jiná léta kvetly dříve než akát, který odkudsi posílá vonný pozdrav svůj oknem cely. –
Jak vysoko stojí obilí v polích a zda již stromy nesou ovoce? Nevidím ani šeříku, ni hlohu, ni obilí – a neviděl jsem ani příletu čápů a nespatřil jsem jara; – ani neslyšel jsem zpěvu kosů. – –
A zda mne má ještě ráda má smutná Gerta, má dobrá a oddaná Rafaela – a ona sentimentální trpitelka Marja?
Zda podají mi své ruce?
(Ó, jak se stýská po parfumu těch něžných, roztomilých ruček.)
5
PRELUDIUM K ŠÍLENÉMU TANCI.
Nesčíslněkráte opěvovaný soumrak dává vždy příležitost býti znovu opěvován. –
Obzvláště tam na periferiích velkoměst, v sadech skoro nepěstěných, kde přes den hlučí mládež chudých, bývá soumrak mocným buřičem a chlácholivým poetou. –
Bez pudru a šminku salon chudých lásek – soumrak trochu nebezpečný, avšak i bezpečný. –
Houpačky a kolotoče (flétny velkého a píšťaly malého kolovrátku doléhají sem od novostaveb posledních ulic), houpačky a kolotoče rozproudí dech a ňadra bez korsetu rozvlní; v soumraku periferií vítězí nahý život. –
Soumrak na periferii, toť akumulator motivů básníkových – ale zde přemýšlejí též o centru města – možno pozorovati, že něco klíčí – roste – padá – a opět klíčí preludium k šílenému tanci – –
6
DOBA NAPOMENUTÍ.
Doba, kdy blíží se rychle se krátící dny – kdy v noci jinovatky šeď se v trávy stele a ve dne hřejivé paprsky provádí svou výstřednost – připomínající poslední ruď v tváři nemocného na smrt – kdy rozkvetou ojedinělé květy v uschlém listoví kaštanů – kdy motýl vylétne, by v noci zmrzl a trubci vyštváni kdy létnou bezradni, kdy v teskné ticho hvízdne pták – kdy na řekách a v sadech pusto je – toť doba posvátná – neboť ona jest Časem Napomenutí. – V té době přicházím sám k sobě a radostný pláč mi podává svátost odpuštění a bez Boje bych odešel k spravedlivé matce – k oné na věky trvající, jediné a dokonalé Komuně.
7
FRAGMENT DOPISU.
(R. A. Hornové.)
Léta dnů slunce a dešťů. –
Jak vzpomínám všeho, co bolelo – na vše to i na sepiaté ruce před Tebou, když mlhy temných slov tvořily ve mně noc. –
Ó dnové smutku! Ekstáse olověné šedi, kdy kvetl blín v zahradách duše mojí. –
l přišel Čas Pochopení!
Statisíce rozkvetlo rudých a žlutých, modrých, bílých a vonných květů na Lukách Naděje. – Nad Řekou Života vylétli rackové, věštitelé jara. – Tu rozezvučely se zvony Chrámu Duše a Hodiny Osudu ukazují dobu Štěstí. –
Slavnostně vlají prapory Lásky a vznešeně zní písně o Klidu a Radosti. –
8
KOMPROMIS.
Jako kdyby oživlo obrovské nálepiště návěští. – Nátěr lodí světlý a veselý jako plakáty zábavních místností a obchodních domů. – Zas jiné plují lodě temných barev a připomínají vážnost návěští o vydání knih dekadentních autorů – či pořádání výstav posmrtných děl. (Toť veliký přístav).přístav.)
A směs barev, vlajek, lodních boků a plachet, to vše dává zapomenouti hladu – zapomenouti písčitého lůžka, na kterém probouzí příliv moře – když počíná líbat nohy. –
Až když soumrak přichází a nelze viděti již barev – když svítí signály a píšťaly jen ojediněle bzučí a ječí – tu jdu do města.
Tisíce zvuků ze zábavních podniků. – Co krásných žen a výkladů!
A já naprosto nic nemám (a hrají dnes „Juliena“).
Resumuji o záchranèzáchraně. – Běžeti nahý přes promenády plné třpytu? Či zítra o polednách obléci nějaký výstřední šat ně-
9
které ženy z domu radostí? Vysoce vztýčiti cynický plakát, aby nastal kvas připomínající barcelonské arény v době zápasů? By poznalo množství blázna, jdoucího za uměním? (Po akci reakce.) Cesta k zákonné spravedlnosti je snadná. – Učinil jsem onen kompromis. Byl jsem jedenkráte diplomatem. – Kompromis blázna s „rozumem“. –
A zastyděl jsem se při podobenství o psu, který nekousá, jen vrčí – a šel jsem s Proudem. –
10
ZVONY.
Zvony, stejně zvoníte vítěznému nepříteli, jako jste zvonily našim Vítězům.
Stejně zvoníte o posvícení jako o pohřbech a zvoníte (za poplatek!) při každé příležitosti. –
Ubohé zvony! Posvátné nástroje! Vznešené chorály Vaše jsou výrazem orgií chameleonů, – jak podobny jste manifestacím. –
Nemožno porovnati Vás s bratry, Vás zvony, které oznamujete počátek krmení dravé zvěře –
11
lNTÉRlEUR.
Tož ty, milý pokoji, takto Tě učiním krásným: k oknu křídlo pro milenku – a Tvé oči okrášlím jemnými storami, by světlo ošklivých nás nevidělo u roztomilostech. – Loutnu pověsím do kouta a zdi okrášlím lepty a obrázky. – Lůžko mé bude proti tomu, na kterém odpočívati bude má nejmilejší, – tak abych stále viděl její tahy – a malá španělská zeď bude po ruce, by zakryla červeň rozpaků na její tváři. –
Starožitné sklo, šátky a drobnůstky budou nám napomenutím přechodné trvanlivosti naší hmoty – avšak akvář s exotickou zelení a s čínskými rájovci a siamskými bojovníky bude nám v zimě a vždy připomínati božské a věčné krásy Přírody.
Slabý svit ampule nechť je ještě dušen rudou či modrou barvou – tak aby ve vzduchu vždy se chvěla důvěrnost – posílena vůněmi drahých parfumů – a svatý klid nechť rušen je pouze hodinami z minulých století. – Za každý dík na stole květiny, a útulné křeslo bude často svědkem, jak budu líbati Tvé malé nohy. – Temná skříň pohltí šatstvo. –
12
DOPIS PIANISTCE.
Do černé ulice okny tam ve výši vržený svit vytéká. Někdo-li pokojem jde, přelomí světlo – a opět klidný tok záře do nenasytné noci. (Z bytu Hudebnice).
Málo zvuků propustí sklo, jen basový rytmus proražen sestupuje studeným večerem. (Jak hřejí as ruce interpretky mých zamilovaných mistrů!)
Zkřehlá postava u zdi chytá rozdrobené zvuky – pozoruje tvary stínů, láme-li se světlo, s rozechvěním –
Světlo zhaslo – –
V potrubí bubnuje déšť. – – –
13
PO CHOPINOVĚ NOKTURNU.
Slečně Bédě W.
Když struny dozněly a já jsem odešel do temných sadů – světlo žlutavé odkudsi z daleka na vlhkých lavicích se odráželo a jinak klid, ten dobrotivý klid tu kráčel s přívětivou tmou. –
Však zhojit dnes klid nemůže a tma dnes nezná konejšit Výkřiky klavíru.
Výkřiky klavíru dnes paralysují vše temné a klidné. –
A dál se potácím zpit, jak blázen vznešený – a někde ve městě, tam dole ve městě, teď klavír opuštěn – své čeká Návrat Oběti.
14
OČI HUDEBNICE.
Co vše mám rád!
Však nejvíce Oči – upřímné oči –
té, jež hraje klavír. – Velké, –
zsinalé, zářící, smavé a plačící oči
jsou výrazem Nadšení, Bolesti,
úplné shody.
Takové oči hledí-li na mne –
dlouze a teple, dají mi Slunce,
Luka a Lesy, Sestru a Matku, dají Klid. –
15
NÁDRAŽÍ A PŘÍSTAVY.
(Příteli Jaromíru W. po odjezdu.)
Ze hřbitovů odnáším si dojmy, z jatek a továren, šachet a přádelen.
Avšak žádný dojem není tak hluboký, pestrý, jak onen získaný na nádraží při odjezdu vlaku, či zvedá-li v přístavu loď kotvy. Nádraží a přístavy s odjíždějícími vlaky a loďmi dávají sta odporujících odpovědí o nejasnosti příštího štěstí, katastrof, výsledků a bezvýslednosti. Boj ve sterých formách.
Nádraží a přístavy (ústa železnic a moří), hřbitovy, základy paláců, Vítězství, porážky, zničení, zrození, Vlast a tuláctví – tolik otázek i odpovědí. –
Přístavy a nádraží! Jsem bezradný Vaší neurčitostí. Nižádný souzvuk, žádný rytmus, bezhudebnost a bezverší, veškeré motivy zabity protimotivy, barva barvou, zděšení blažeností, radost smutkem. Obrovský problém. –
16
SPLEEN.
Daleko za město jsem šel – veliké město, tam kde leží holandské roviny – bych ve starých vzpomínkách, radostech a žalech hledal sebe.
Tak bezstarostně ležela přede mnou veliká plocha, – splývajíc s modří etheru – a svatý klid vystupoval z polí, z keřů a modřínů zněl jemný šelest – nad kaluží střel se jemný závoj.
Vše tak klidné – jen v hlavě burácí to jak by orkán rybářských lodic stožáry lámal – daleko ode mne je prvá má láska, bez skvrny čistá a božsky svítící, před níž jsem zavřel dvéře svého srdce. –
Putuji jižně – tam leží kdes Čechy – tam ještě snad žije Ona, jež byla tak hodná – volám a křičím, odpověď žádná – zděšeně divoká kachna jen vzlétne z vlhkého rákosí do žluté řepky. – Tráva chladí mi skráně – smutek se ubytoval ve mně. –
17
ŽENY.
Boža mi dala vše. – Ňadra dala mi k pocelům a ruce mi darovala a opíjela mne vůní bělostně svítícího těla. – Boža dala mi vše – a neměl jsem jí rád. –
*
Anetka nosila mi květiny, přinášela mi parfumy a starožitné skvosty – starodávný porculán, sklo, šátky i malby. Oči její byly rudé pláčem – a neměl jsem jí rád. –
*
Marja mi vlasy hladila. V rozechvění jsem naslouchal, když hrála Vás, staří pánové Scarlattiové, Paisiello a zpívala písně Vaše, pane d’Astargo, Martini a Paradiese. – Kdykoliv od spinetu povstala, dlouho na mne hleděla a upřímně mne líbala – proč jsem jí neměl rád?
*
Gerta. – Co bych mohl říci o Gertě? Odešla. – A když se stalo – vlasy jsem si rval, neboť ucítil jsem odchod Rodičky inspirací. Gertu bych měl rád – ale nevrátí se. –
18
KABARETIEŘI.
(Juliu P.)
l nejveselejší kabaretní písně jsou tuze smutny. Ó, dejte jen pozor!
Improvisujte poněkud a uslyšíte elegie a smuteční pochody.
A z krásných zárodků vznešeného umění – šaškovité šansony – a vše jiné, co vyjadřuje se v „Hraní komedie těm druhým“. Kabaretní umělec, který je a není umělcem, je bohémem a není jím. – Jak mnohý byl určen státi se umělcem hudby, verše. Proto ono tajemné žalování v těch veselých melodiích (někdy melancholických, dle potřeby publika), nikdy však čistě pravdivých –
A viděli jste již někdy staré kabaretní umělce? Ty, kteří předčasně zestárli před zraky těch, kteří zaplatili povinné či „volné“ vstupné a tak měli klidné svědomí?
Ó, pak pochopíte, proč kabaretieři neumírají v kruhu přátel – nemajíce jich – nemohou-li už zpívat a k největšímu gaudiu publika činiti nejstrašnější grimasy šašků. –
19
A přes to chodím rád do kabaretu, toho dočasného asylu umělců, kteří nenalezli sluchu svaté kompetence. (Míti odporučení některého velkořezníka, snad by byli zvítězili?) Chodím rád do těch skutečně uměleckých kabaretů, neboť tam naleznu onu uměleckou dekadenci, která i při kompromisu s kabaretem zachovala si ono stanovisko disidentů v životním celku, a to je tak krásné.
20
DEN PRVÉHO SLUNCE.
Čas odešel, kdy řeky mrtvy jsou –
ano slunce tygle žhavé převrhlo
a proudy světel kovů tavených
mlžiny boří. –
Dunivé rány mi to věstily
dožilých ledů – když si klestily
úprkem divým k moři cestu,
že pece hoří. –
Aj, to je doba krásných veršů,
kdy vše je jako mladé kůzle,
jež v prvé plody mladé země
svou hlavu noří. –
21
SVÁTEČNÍ DEN.
Poslední kry žlutých ledů
v kalné vodě plují.
Vrby na břehu se plní šťávou,
vlažné větry dují.
Lámou proutí keřů vrbin
malé, velké děti,
temný, jasný z proutí píšťal
hlas přes luka letí.
Praskly kukly pestrých brouků,
živy opět sady. –
Beze slunce, v domě chudých
Básník zmírá hlady!
22
ČEKÁNÍ.
Svou milou čekám v sadě.
Lednový večer. Nepřichází –
Zápasím – stromy v řadě
čítám, bych zhostil se úzkosti.
Mlha se k zemi tlačí
spolčena s ostřím mrazu.
Sníh v barvě fialové ztrácí
a kadmia svou bělobu.
A dutě jenom vyjí
v blízké síti telegrafu dráty,
chvílemi bijí zlomeným zvukem signály.
Zelená, rudá blesknou se světla na trati,
jak ocel dýky lesknou se koleje a lákají.
23
BEZ NADĚJE.
Krákorají vrány v polích za městem.
Prostitutka pláče,
k očím tiskne šátek –
zaprodán klín –
obydlím stín, –
mládí prchl svátek.
Prostitutka pláče. –
Bez naděje žena plouží se deštěm. –
24
NOKTURNO PŘI LOUTNĚ.
Já chci dnes pěti Tobě píseň
při svojí staré loutny třesku,
jež zapomnět chce srdce tíseň,
chce zajásat při luny lesku.
To budiž píseň k Tvému zdaru,
má rozmilá – našemu jaru.
*
Aj, božská Melodie z Svého trůnu
sestup a žehnej loutny strunu
a nech mě hrát a zpívat dlouze. –
Tak dlouze – Noc až velké touze
dá Posvátnost. – Pak akord změkne
a skončí Pláčem – (v tom tu klekne
Někdo.) To já – před Tvojí
postavou klekám jasnou,
až Hvězdy zhasnou
nad Prosbou mojí. –
Zda slyšíš, Milá, Zvuky ony?
(Chtěly být veselé), Pohřební zvony snad
ni nedají tak truchlé tóny,
25
jak nástroj zašlých generací.
Však jaký lék mou pro stagnaci?
Myšlenky smrti
nechť jiné drtí.
Tož chci dnes pěti Tobě píseň
za staré svojí loutny třeskutřesku
jež zapomnět chce Duše tíseň. –
Za slunce lesku, hromu třesku,
za svitu blesku – radost trvá. –
Jak dlouho? Praskla struna prvá. –
26
PO SOUBOJI.
Svit luny, přítel jediný,
mne v noci vodí za náves –
když fosforečně dědiny
v obzoru září – truchlí les
a v ticho velebné dálný jenom jez
svou píseň řve. Když šediny
se chladných mlh mně tlačí v skráň,
jak pes jdu štván. –
Jak pes jdu štván,
do bezesných jsem nocí hnán,
cejch křivdy ve svém srdci mám
a marně šílím – marně lkám
„ó odpust mi – mně bude dán
tak věčný klid“. – Jdu dále štván. –
27
RESIGNACE.
Jde člověk, jde, se zastaví a zvolí
si duše jdoucích kol – pak tápe,
jak tykadly mravenec – a bolí,
ztratí-Ii všechny a když chápe,
sám že Velkém stojí v Poli. –
Jde člověk, jde – se zastaví a čeká,
zda někdo přijde s Duší krásnou. –
Vrací se tisíckrát líná řeka.
A nejde nikdo, a světy hasnou.
Bolestná slza po tváři stéká. –
28
DVA.
Sníh napadl – a bílá pláň
přede mnou leží, jak by jí
nepřešel nikdo přede mnou.
Ó přece jen! přes bílou stráň
šlépěje dvou – jeho a jí,
se stále blíže k sobě pnou.
Ó šťastni dva! Váš svatý stan
je příroda – z povzdálí zní
zpěv milostných přešťastných dvou.
Je teplo mi a hřeje skráň,
když oko všechno toto zří –
A světlo padlo v duši mou!
29
SMUTEK.
Jak kdysi vítězně letěl můj hlas,
když naděje hořely v písních mých!
To říci by mohla má stará loutna!
Dnes uslyší jen lkavý zpívat bas
z Chopina nálady. – A dutý smích
ten nedbá, naděj že ještě doutná.
30
KDO ZTRATIL DUŠI PŘÍBUZNOU...
Poslední hasnou v ulicích svítilny a poslední hosté tančíren, brlohů a kaváren se rozcházejí.
Každý měl hudbu dnes pro svoji duši, opilec, tanečník, každý.
Blouzniví snílci dopili noci lék a astronom opustil dalekohled, znavené kurtisány šly spát a počestní se již probouzejí.
Kdo ztratil však duši příbuznou, ten šel dnes v noci bez hudby, nešťastnější opilce, který zapomenul, nešťastnější snílka, který si lhal, nešťastnější hvězdáře nenalezšího rozřešení – a nešťastnější nevěstek, marně hledavších milence. –
Kdo ztratil Duši příbuznou!
31
Této knihy vyšlo 700 výtisků, 50 výtisků na papíře „SimpIex“ číslovaných.
*
Vlastním nákladem.
M. J. Mareš, Praha VII.,
Vinařská ul. č 495.
*
Vytiskl A. Reis, Kr. Vyšehrad.
Obálka od J. M.
E: mk; 2006
[32]