Já ani jména Vašeho jsem dobře neznal,
já skoro nevěděl, kde přebýváte asi,
a nedovedu říct, jak mohli jsme se poznat.
Jak románová episodka připadá ta láska:
vše náhodou a mimochodem přišlo.
A víte, slečno, též, že miloval jsem jinou právě,
a mluvili jsme o ní spolu
a líčil jsem Vám její krásu, duši,
své city k ní jsem zpíval Vám,
Jí zůstal jsem věren, Vás však miloval jsem také.
Ač nemohu dnes pochopiti všecko,
přec pravdou je, co zpívám nyní:
Jak výkřik jeden byla naše láska veliká a krátká.
Jak matky výkřik radostný, jež ztraceného syna vítá,
jak vítězných vojsk výkřik divoký a nadšený,
a zoufalý jak výkřik tonoucích, kterým pomoc není.
Dnes po čase když o lásce té rozvažuji,
když sestoupil jsem ke dnu svojí duše,
a shlédl zřídla vznětů, z kterých láska tryskla k Vám,
dnes mohu říci: Byl to zločin.
Jak na divadle promyšlená scéna vede k činu,
tak já si zahrál divou komedii.
A věděl jsem, jak zkončí hra.
Jsem klidný však a nelituji skutku.
Já dluhoval ten zločin svoji lásce,
Vy obětí Jste byla pro Ni,
a oběť Vaše pomstila tu všechnu bouři
a neklid, žaloby a slzy,
jichž příčinou ta první láska byla.
Jen o jedno Vás úpěnlivě prosím:
„Mně odpusťte a mějte slitování.“