MY UMŘEM’ SPOLU.
(Sloky z roku 1898.)
My umřem’ spolu. A daleko někde, daleko,
a sami, tak docela sami, moje dobrá ženo.
A bude noc, noc pustá jako naše zoufalství
a dvéře budou zavřeny a v krbu zhaslý oheň.
To bude divná, smutná slavnost prohraného zápasu.
Svatební noc bolesti šílených orgií plná,
noc poslední, noc velikého smíření,
noc, po níž nepřijde už žádné, žádné ráno!
Ty budeš sedět bledá proti mně a zamlklá
tou těžkou zamlklostí těch, kdož příliš trpí,
a čistýma, důvěřivýma očima
bez slz a výčitek se na mne budeš dívat.
Tím dlouhým, tázavým a rozsmutnělým pohledem,
jenž na nic neptá se a odpovědi nečeká,
42
pohledem prosebným, jenž za nic neprosí,
bez slz a výčitek se na mne budeš dívat.
A lampa bude stažena a pokoj přitmělý
a ticho, těžké, k zalknutí a pusté ticho,
a mučivě a zdlouha míjet budou hodiny
a bolestné jen prázdno bude v našich duších.
A jeden pro druhého ani slova útěchy
mít nebudem’ v té těžké, bezútěšné chvíli,
bolestí drtivou a dlouhou příliš vyprahlé
a příliš unavené budou naše duše.
A promluvíš-li, bude hlas tvůj ztemnělý
a rozechvělý strachem tísnivým a bázní
před něčím velkým, slavným, čemu blízci budeme
bolestně zápasící, hořkou svojí touhou.
Budeš mně mít co ještě říc’ v té chvíli, ženo má?
v té chvíli diskretní a příliš blízké pravdě,
budeš mít odvahu v té chvíli dát mi odpověď
na jednu z otázek těch mučivých a smutných,
jež mezi námi nezodpověděny zůstaly,
jen na jednu z těch otázek, jichž těžké stíny
ve chvílích samoty se vždycky kladly mezi nás
a jimiž temněly se hlubiny tvých zornic?
43
Oddaně klesneme si ještě v náruč naposled
a s nadšením, s nímž dovedla’s ty se mi vždycky dávat?
dáš ještě cítit mi to štěstí závratné
a budeš polibky mi vracet, moje ženo?
Viď, duše má, to zhaslo velké slunce před námi!
– do dálky za ním oči upřeny, my umřem’ spolu.
A dvéře budou dlouho, dlouho ještě zavřeny
a pozdě k ránu bude svítit osamělá lampa...
44