Kniha Rút (1905)

1896–1900, Karel Boromejský Hájek

Diplomatická verze Ediční verze
KAREL B. HÁJEK:
KNIHA RÚT
(1896.–1900.)
V PRAZE. TISKEM „UNIE“.
[1] NÁKLADEM VLASTNÍM.
[2] SVÉ ŽENĚ.
[3] Tobě připisuji tuto svou pozdní knihu. Touha a smutek našich dnů leží na těch stránkách, jichž každý řádek jsme žili a trpěli. Ty jediná budeš moci tohle plně cítit, jediná ze všech, kteří vezmou ji někdy do ruky – a proto ti ji připisuji, tu svou smutnou knihu. Je to kniha bez vysokých a dalekých cílů, kniha příliš intimní, ale čistá a pravdivá, jako radost i bolest, ve kterých zrála. Tvá bezměrná oddanost dala jí jméno té biblické legendy lásky, v níž tak podivuhodně vysloven úděl ženy.
[5]
IMPROVISACE NA BIBLICKÝ MOTIV.
Tak bylo všecko prosté. Slunce zářící, veliké slunce stálo v zenithu nad šírým krajem s dalekými obzory a plným klidu starých legend biblických, na stráních travnatých se pásla bílá stáda a v slunci zrály vlny těžkých klasů. Den přišel žní. Den zázračného uzrání. A zpívající ženci přišli v zástupech a položili přetížené klasy. A s nimi ty jsi přišla, tichá moje Rút. Tak pokorně a mlčky za nimi jsi kráčela a klasy ušláplé jsi po nich sbírala. – Když na stráních pak umlkaly šalmaje a stáda s pastýři se k branám města vracela, když v dálce ženců posledních se písně ztrácely a ticho připozdění lehlo na mlčící pláně – ty ze všech, již tu byli, jediná jsi zůstala. 7 A noc když nadešla a v osamělých cisternách se zrcadlily z tmavých dálek velké, tiché hvězdy, ty’s přišla ke mně, tichá moje Rút... Na požehnaných pláních čerstvá žatva voněla, a vlahá byla noc a hvězdy svítily, když k nohám mým jsi přišla ulehnout, a měsíc nádherný vycházel na obzor, a půlnoc byla velikého sábatu... Má sestro, ženo moje, tichá moje Rút! 8
VE VŘESOVIŠTI.
Byl parný den; les prahnul žárem poledne a těžký vzduch se srážel v mrtvých korunách, vzduch přesycený vůní spařeného jehličí, tou silnou vůní lesní půdy v starých smrčinách, již v každém záhybu svých šatů domů přinášíte si, po kmenech jako zlatá pryskyřice roztavená vůněmi zhuštěný žár slunce stékal, a život kypící a nadbytkem sil zbujnělý, hýřivý barbar, dřímal sladkou únavou... My byli sami. Mladí! Silami a mládím opilí a radostí života, který jásal v nás i kolem nás, a štěstím té své lásky velké, zázračné, jež světlem sršícím a barvami v nás zpívala. Dva bílí motýli, dva rty, se v slunci křídly líbali. Tak bouřlivě jsi byla vesela, jak bachantka, pod velikými květy vlčích máků ve vlasech zelené řasy plavuně ti splývaly 9 po obnažené šíji sluncem sežehlé, vášnivá radost trilky tvého smíchu dusila a v čistých zornicích ti hrály velké jiskry. A na pokraj my lesa spolu vyběhli. Kus staré mýtiny to byl a bujné vřesoviště se mezi křovinami lesních malin modralo. Vřes v plném květu byl a nad ním rozžhavený vzduch, zatížen jeho vůní medovou, se třás’. A my se koupali v tom světle, barvách a v té vůni, radostí ze života a svým mládím opilí, dva motýli, dva ptáci, mladí lidé dva s kypící, svěží krví v tepnách bouřících a s vší tou přitažlivou touhou zdravých svojich těl, dva odpoutané atomy, jež hledají se, dva rty, dvě náruče... S výkřikem jásavým, s široce v slunci rozpjatýma pažema ty’s na hruď moji padla celou tíhou sladké únavy, rukama měkkýma jsi moji šíji objala a čistým okem svým mé touze jsi se smála. To byla chvíle! Proti sobě zmlklí stáli jsme a na planoucích tvářích cítili svůj horký dech, v závratné touze po vášnivém polibku, v němž v mdlobách by se naše bytosti dvě vyssály, my pohlcovali se jiskřícími pohledy, 10 tvá prsa na mých zrychleným se dechem vlnila a obnažená ramena a snědá šíje tvá z tmy opojení vstříc mi v plném slunci svítila. Ne víc dva motýli, dva ptáci – šípy dva, dva šípy proti sobě na tetivách napjatých, dvě síly brutální a v nepřátelské expansi, a póly dva vyčkávající jiskru výboje. Tak proti sobě náhle oněmělí stáli jsme, surovým něčím zasaženi v čistých srdcích svých, my cítili, cos’ světlého v té chvíli zlomilo se v nás a z temnot rmutných hlubin našich niter pohnutých, jak úpír démonický, chmurný stín se zvedal, byl strach i úžas ve tvých velkých zornicích a jako podťata tvá hlava na má prsa klesla... Pak ruku v ruce, smutni, mlčící v poledním úpalu my kvetoucím šli vřesem. Dva bílí motýli, dva rty, se v slunci křídly líbali. My byli mladí, život jásal kolem nás a voněl vřes a v lese ptáci zpívali, a v polích klasy zpívaly, a slunná dálka zpívala – – my byli mladí!! [11]
„A VOUS SEUL À JAMAIS...“
V empirovém starém šperku tuhle frási erotickou vrytou v tvrdý, modrý email, památku na slunné mládí, vaše bába nosila. Byla krásná vaše bába? měla vaši snědou šíji, vaše měkké, bílé ruce, caprice a vášeň vaši, vaši vášeň plamennou? A vous seul à jamais! Bože, jak se tenkrát milovalo! Chápete vy, moje paní, jak to někdy bylo možno: pro vždy – věčně – do hrobu! 12 Bože, jak to elegicky a tak cize zní z té dálky, nechápané námi dálky, parukaté erotiky v naši dobu zvrácenou! Věčně! věčně! – Ten šperk nenos, když přicházíš ke mně, paní! Byla šťastná tvoje bába? – Je mi smutno, moje duše, k smrti smutno... Polib mě... 13
NÁŠ GALEOTTO.
To byla jitra plná svěžích barev, plná vůně, to byla obrození rána zářící, to byly slunečné dny tajemného zrání, to byly nádherné, nezapomenutelné západy, (v takových tmavých dálkách krvavě to zapadalo) to byly večery, to byly noci zázračné, to byly noci velké, nečekané očisty, v nichž našli jsme se, my dvě duše těžce zatížené! Tak všecko prohřáto a prozářeno bylo kolem nás tím teplem intimním našeho přátelství, tím novým vzcházejícím sluncem v pozdním soumraku a nad tím teskným sešeřením našich pustých cest, kde nikoho a nic už nepotkávali jsme zemdlení, a nic už, nic jsme nečekali osamělých na rozcestích. Vzpomínáš na ten odlehlý kout zapadlého kraje s tím sesmutněním starých zádumčivých lesů, 14 a tou nudou táhlých luk a rozbahnělých močálů, a s těmi melancholickými hladinami rybníků s tmavými reflexy kol zalesněných strání? vzpomínáš na to pozdní léto uhasínající s tím nadechnutým koloritem podzimku, s tím šedým smutkem pozvolného umírání a s těmi v dálce zamženými obzory? Uprostřed toho klidu, toho ticha velkého, v těch vlídných samotách my setkali se spolu a ruce podali si v nechápaném spříznění... A pohříženi do svých duší rozbolestněných, my spolu bloudili tím krajem neznámým, v těch odlehlých a mrtvem zatížených končinách, v těch stínech lesů hlubokých a mlčících a provanutých velkým smutkem opuštění, po zarostlých těch cestách neušlapaných a zdivočelých vlhkem rozbujnělou vegetací, kolem těch nehybných a ponurých vod rybníků a po těch stráních s pohledy do smutných nížin, v jichž zeleň žloutnoucí střík’ podzim nudu šedých tónů svých, a v našich niter zádumčivých hladinách se odrážel tím rozteskněním pochmurných svých nálad kraj zapadlý tu v cizích, neznámých nám končinách... 15 To bylo v jednom z nádherných těch večerů: den v pozdním září zhasínal a v dálce nad lesy, kde obzoru se táhly ostré, klidné linie, svých barev nádheru v oblacích mísil západ, par šedou modří, jimiž lesy dýmaly, vzduch vychladlý byl všecek proniklý a prosycený, hladiny rybníků jak oči vyhaslé a oslepené na rozteklých a zamlžených plochách svých pohlcovaly ztlumené reflexy západu, a na východě z tmavých stínů zvedala se noc... Vřes voněl kolem nás a vlhká táhla vůně trav umírajících a spadalého listí, – ten zvláštní parfum podzimku – nad námi ve stráni koruny prořidlých a žloutnoucích už modřínů akkordy elegickými se rozzpívaly a někde v lukách dole volal chřástal. Ty’s měla hlavu na mých prsou schýlenu, tvá ruka měkká klidně spočívala v mé a v němém pohnutí jsme do dálky se dívali, kde v blízké noci stínech rostoucích se cosi velkého a tajemného rodilo... Takový těžký smutek tenkrát přepad nás, taková žhavá bolest se nám v duších rozvířila. 16 A tenkrát – bude možno někdy, duše, zapomenout? – při nádherném tom v barvách rozhýřeném západu, v němž den pozdního léta klidně zhasínal, uprostřed toho klidu, toho ticha velkého, v tom osamění bytostí svých uštvaných, my v náručí si klesli v extatické bolesti. Parami dálky dýmaly, a kolem nás se noci vlna gigantická valila, co’s pro vždy mrtvého nám v duších náhle zapadlo a ve tmách rostoucích se třásla velká, bílá hvězda... 17
ZÁPAD. – Fr. Xav. Svobodovi. –
Les vyhřátý usínal mdlobou únavy a vyplýtvaných vůní. Dlouhé průseky se v dálkách stmívaly a z lesních hlubin jak z černých tůní vylézaly stíny. Jak kalich velkých mysterií plození les zavíral se; v klidných jeho samotách, kde v mechu zvlhlém těžké vůně ležely, to zvláštní kouzlo intimity dýchalo, jež důvěřivé, velké oči otvírá, veliké, dětské oči blízkých duší dvou, dvou duší, které na pustých se cestách potkaly, té intimity, která sbližuje a svádí, dvě měkké ruce svádí, planoucí dva rty v rostoucí touze s rozpjatými křídly upíra, jíž v stopách Oddanost jde pokorná a krotká. A ptáci zmlkali a lesní včely v korunách, a v našich nitrech šeřících se cosi zmlkalo 18 a divnou předtuchou my tisknuli si ruce. Houštinou vedla cesta. Les se stmíval kolem nás, samoty jeho najednou tak smutněly, a k sobě přimknuti, my cítili, po praskajícím jehličí jak někdo v patách kráčí nám. Ten někdo příliš známý nám, jenž v naši samotu ve chvílích nejsvětlejších nečekaný přichází s cynicky posměšným ve tváři úšklebkem a o svůj podíl na našem se štěstí hlásí, jenž o každou se radost dělí s námi, o každý teplý okamžik, o každou rozkoš naši. Tvých smutných očí velké, rozšířené zornice tajemstvím bolestným se na mne dívaly, jak vůně máku smutek podivný nás opíjel a naše horké ruce v nepokoji hledaly se. Les řídnul. V bujné trávě staré mýtiny my spolu zastavili se, dva stíny mlčící. Strž pod námi se otvírala divoká a pohled daleký nad vlnící se lesy. A hořícího slunce velký kotouč krvavý linií obzoru se právě dotýkal, kraj celý hořel obrovským tím požárem, v té výhni plamenů a v mracích kouřící se krve, a smírnou harmonií klidných tónů svých 19 rozlehlé plochy topasu a modři ztlumené usmiřovaly jitření těch barev hořících, a východ chmuřil se prvními stíny blízké noci. Taková opuštění tesknota a prázdno samoty v bolestných rhytmech vlnilo se kolem nás a v nás, a daleko, daleko zapadalo velké slunce... A bylo tenkrát něco tragického v tom, jak nížil se ten veliký štít zářící za tmavé, dlouhé pruhy rozptýlených lesů, kde stíny vítězné už vyčkávaly v hlubinách. A v našich bytostech se náhle cosi lámalo, vír temnot bolestných nás strhnul v zakletý svůj kruh, a v bezútěšné dálce našich pustých obzorů jak rána smrtelná krvavěl smutný západ... To byla jedna z bolestných těch našich chvil, kdy zákeřně nás těžký smutek přepadá, ten bezvýchodný smutek naší velké touhy, jež svými plameny v nás ztravuje oběti krvavé nejdražších našich sil, jedna z těch chvil to byla, duše má, kdy pocit teskné samoty nás náhle sklíčí, jak v nevýslovně smutné pláni bychom stáli spolu, vším opuštěni, zrazeni a sami, sami! v tak pustých končinách a divně zachmuřených, 20 dva vlci vyjící k ztrnulým dálkám obzoru, kde dýmá spáleniště zhaslých požárů. A hořkla vůně zarosených mechovišť a vůně pasek, kudy jsme se vraceli, noc rodící se valila se proti nám a ve tmách naplněných teskným tušením vstříc svítily nám veliké dvě horečnaté oči... 21
JÁ PLÁČU STĚSTÍMŠTĚSTÍM.
Já pláču štěstím..štěstím... V odříkání teskných tmách červánky opily nás zázračného rána. Bolestnou horečkou nebude spánek náš a mukou nebude už naše touha štvaná, ve chvílích naší samoty, jak cizí pes nám k nohám lehat nebude tesknota němá, a neujasněného smutku těžký stín už nebude víc stávat mezi námi dvěma. A hořknout nebudou už naše příští dny, čím zmučili jsme v zapření svá léta mladá: co’s mohla milující žena muži dát, ty’s dala mi, a dala oddaně a ráda! Pojď, oddaná a láskou velká ženo má, jen my víme, čím jsme ty chvíle vykoupili, my, kteří přinášeli v oběť zápalnou své mládí kypící a nejdražší své síly. 22 Pojď ke mně blíž! Jak velké to máš zornice a zářící! – to slzy? slzy jiskří jimi? Proč je ti smutno jen? – hleď, štěstím pláču já – proč ale ty, proč ty, má hlavo zlatá, rci mi!? 23
UŽ RUDÉ MÁKY ODKVETLY...
Už rudé máky odkvetly – je plné, žhoucí léto, moje ženo. Jsou v polích bílá poledne, a na obzorech nádherné jsou západy, a noci oddechu a po nich zrosená a svěží rána... Už parnassie kvetou na lukách a vřes už kvete po lesích, má ženo. Dny mysterií zázračného plození své barvy vyplýtvaly jásavé a vůně opojné svých pannenských a čistých nadšení – jsou klidné noci oddechu a únavy po dlouhých objetích a dny jsou stejně zázračného zrání. 24 Už rudé máky dávno odkvetly, po lesích kvete vřes a v lukách brzy ocún pokvete už, moje ženo. 25
VÝKŘIK.
Noc byla. Lampa moje dávno uhasla a temných po stěnách jen záře tančila neklidných plamenů, jež teplo dýchaly do toho prázdna pusté mojí samoty, kde cosi zůstalo z tvé drahé bytosti, v tom vzduchu, který se mnou jsi tu dýchala, a jímž vanula ještě vůně tvojich polibků. Vstříc dálkám bezhvězdným jsem okno rozevřel. Noc byla. Půlnoc hluboká a mlčící. Nad krajinou stál měsíc v mlhách rozteklý a pláně do tmavé se dálky šedaly. Taková pustá noc to byla v pozdním podzimku a plná stínů, plná smutků tísnivých. Cos nevýslovně tesklivého viselo v tom těžkém vzduchu a v těch parách ustydlých, a prosáklý tím byl v prostoru každý atom. A v zjitřené mé duši ještě zvučely 26 ty struny zádumčivých akkordů, v nichž doznívala tvoje píseň vášnivá... Jak z dálky moře hluboké se ticho vlnilo, v takových těžkých rhytmech uklidňujících, a všecka moje bytost se v něm ztrácela, a pohlcena mystickými jeho hloubkami, smrtelnou mdlobou omdlévala v něm má všecka duše... Někde v dálce u lesa vzplanuly velké ohně. Jak dvě oči krví podlité, v hořečcehorečce hladu oči vlčí, ve tmách svítily. A do té půlnoci, do toho ticha stínů se rozleh’ výkřik. Výkřik spoutaného šílenství! Skřek raněného zvířete, jež klesá uštváno! Uprostřed noci někde v pustých samotách ten výkřik vyšel – – – Dávno bylo ticho zas a v hloubkách jeho zanik’ hlas ten zoufalý, já ale cítil, velké kruhy jak se šířily tím mlčením a těmi prázdna spoustami, jež svými vlnami omývá Smrti končiny... Znám duši, kde tak pusto, k smrti pusto bývá. Strach v koutech krčí se tam, zvíře ztýrané, 27 strach zoufalý před něčím temným, neznámým, s velkýma, v dálku upjatýma očima, v tu dálku uhaslou, kde stíny rostou, stíny, stíny. To bude jednou výkřik, duše má – a v jakém prázdnu zanikne a v jakých tmách! 28
SÁM!
Sám. Sám zas bez vší útěchy a nadějí, zas pokleslý a zlomený – jak bylo kdysi... Tak sám, jak v širých polích rozvrácený kříž – se vším tím zatížením bolestných svých krisí, s celou tou mukou sporů vysilujících a se vší tragikou své vůle rozklíněné. Já cítím: něco hroutí, strhává se v nás, brutalní síla už jen v náručí nás žene, a smutek hluboký a temný jako smrt nás, vlastním ohněm ztrávené, teď odpoutává. Čím jsme si byli, duše, a čím jsme si dnes! a dnes co naše láska zmučená nám dává! Takové chvíle jsou to silné revolty, v nich celá bytost má se vztyčuje a vzpírá, ven chce se mi z těch kruhů začarovaných a odhodlaně zlomit pouto, jež mne svírá. 29 Ven na vzduch! K světlu! s rozevřenou náručí vstříc jásat dálce zářící, jež konce nemá! a oplodňující to světlo poledne rozšířenýma pohlcovat zornicema! 30
SLOKY O HOŘÍCÍCH OBLACÍCH A SVĚTÝLKU Z POHÁDKY.
Je mráz a ze tmy chumelí se proti nám, přiviň se ke mně blíž a úžejiúžeji, v můj plášť se zahal, bledá Colombino mámá, tvůj smutný Pierrot ti cestou bude zpívat. Splašených koní divoké spřežení plání nás unáší v mlčící dálku. Šílená jízda! Daleko před námi dýmají požáry hořících oblak, dokola hoří vznícené obzory, 31 dálky jsou v plamenech krvavých moří! Závratná jízda! Kam se to řítíme v semknutých náručích, s hořící krví! Splašených koní divoké zpřežení bez cíle do dálky uhání s námi, krvavou pěnu u nozder soptících, na šíjích napjatých naběhlé žíly. Bolestný výkřik, jásavé polibky, nadšená objetí, nervosní smích, slzami zhořklé, nadšené polibky, opilé výkřiky, bolestný smích. 32 A jak ty dálky vznícených obzorů rudými požáry kolem nás hoří! Na rtech ti hoří, v nádherných zornicích reflex těch požárů krvavých moří. Zběsilá jízda! Země je v plamenech – za námi nervosní, posupný smích... Proč jsi tak sesmutněla, tichá Colombino má? – bláhový Pierrot tvůj víc už nebude ti zpívat –. Je mráz – v můj chudý plášť se zahal těsněji a o má prsa v chůzi opři umdlenou svou hlavu. Za námi do tmy svítí okna zářící – slyšíš ty rhytmy frivolního valčíku? – tam opilý ve víru jeho hýří Karneval, tam svět nám cizí, nechápaný víří – a my dva uprchlíci na útěku v noci sněživé, na cestách zavátých a sami, sami v tmách 33 – a daleko tak, daleko jen někde před námi světýlko z pohádky se kmitá v temnotách... Máš odvahu jít se mnou dál, má Colombino smutná? 34
RUCE.
Vidím je. Takové dlouhé, hubené ruce, žilnaté, suché a svraštělé ruce, ty ruce hladem umdlené a bázní, ty nesmělé a ustrašené ruce. Tak bojácně a plaše proti nám se zvedaly ty ruce ukřehlé a třesoucí se studem v těch místech odlehlých na osamělém nároží. Tam z cárů natahovaly se proti nám v ponurém přítmí zamlklého portálu v té čtvrti starých feudálních sídel, v těch místech plných melancholie a smutku a v přitlumené záři omlžené svítilny. Ty’s ráda se mnou bloudila v těch končinách tak teskně zamlklých a smutných, v těch klikatých a tmavých uličkách ponurých paláců a starých opuštěných zahrad, kde podzim byl tak melancholický mrtvými vůněmi svých opozděných květů, 35 kde ustydlá šeď stáří na všem ležela a mlčení kamenných hrobů někde za městem. O rámě moje opřena a plna smíchu a zdravé veselosti kypícího mládí, tyty, dítě tolik milující vzduch a světlo, v těch smutných končinách jsi se mnou bloudila, kde prázdným ohlasem se rozléhal tvůj smích, ten smích tvůj tolik kontrastující s tím klidem, s tou zachmuřenou, těžkou náladou a přísnou zamlklostí šerých portálů s obrysy gigantických kariatid a se vší tou se rozpadávající starobou. Ty, dítě slunce, jako světlý paprsek sem zbloudila jsi do těch stínů zakletých, a tolik bylo něhy ve tvém hlase, a tolik štěstí v jiskřících tvých očích. Pak k tomu nároží jsme přicházeli... Takové byly dlouhé, vyhublé ty ruce, ty ruce chvějící se pokorou a studem, ty ruce vyčítající a prosící, ty ruce nastavující své prázdné dlaně (takové byly měkké a horké ty dlaně) a tolik bylo zoufalství a tolik tragiky v bojácném chvění těch dvou ulekaných rukou. 36 Proč jsi tak vždycky zvážněla a smích tvůj umlkal, když míjeli jsme spolu zamlklý ten portál? Pro bolestný ten soucit měkké tvojí duše, pro ten tvůj soucit hluboký a zraňující, jímž náhle smutněly veliké zornice tvých očí, tyty, dítědítě, víš, já měl tě tolik, tolik rád! Mne ale jiný smutek, těžší, přepadal... Jsou pustá místa, kudy se mnou jdeš, má duše, samoty soumračné a plné pozdních stínů. – Já viděl je, jak proti nám se zvedají ty něčí vyhublé a dlouhé, suché ruce, jak v samotách těch natahují proti nám své úpěnlivě prosící a horké dlaně, jak všude ze tmy k nám se spínají ty ruce hladové a plné neklidu, ty ruce stále žádostivé něčeho, stále za něco prosící a něco čekající, jimž jednou nebudem’ už mít co dát, ty ruce hladem nemocné, ty ruce nervosní v těch odlehlých a sešeřených končinách, kde osamělí jednou, duše, půjdem’ spolu... [37]
SE MNOU POJĎ!
Hřích! Proč se vzpíráš tomu doznání? Jen jdi a ptej se, ptej se, co ti řeknou! Jdi kající na ulic nároží a kolemjdoucím žaluj na sebe svou hanbu, u vchodu chrámu, kde se káže láska, jdi ukazovat bílé svoje tělo, (to hříšné, svaté svoje bílé tělo!) své čisté ženství hoď těm davům na pospas, náš celý svět a všecko naše štěstí intimní, to všecko, čím jsem tobě já a čím ty mněmně, to všecko hoď jim – naši vinu tragickou ať oslintávat mohou kuplířskou svou morálkou a drze omakávat prsty špinavými tvou tichou oddanost a štěstí naše slzící! Ty pláčeš? Pojď! pojď ke mně, čistá duše má! a nebuď smutna – hleď, jsem celý, celý tvůj: 38 ta prsa, na něž ráda kladeš hlavu svou, ty svaly paží k zápasu a k práci napjaté, mé čelo ustarané, jež tak ráda líbáš polibkem dlouhým, v němž se naše duše potkávají, mé oči vyjasněné smutky rozptýlenými, ty oči důvěřivě planoucí vstříc jasné dálce, zářící dálce našich velkých nadějí, můj každý nerv a každý atom mojí bytosti – všecko je tvoje! Jenom smutna nebuď mi. Svým vlastním tělem zahřeju tě v ustydlých těch tmách – sem polož zatíženou, umdlenou svou hlavu, a ruku dej mi, lichotivou, teplou svoji ruku, a se mnou, dušeduše, pojď, pojď se mnou oddaná tou oddaností ženy, která trpět bude vždycky, od prahu cnosti zahnána ty se mnou, duše, pojď daleko někam z toho dusna přetvářky a lží, do volných dálek s širokými obzory, kde čistým vzduchem sytým vůněmi a teplem v zátopě světla půjdem’ spolu osamělí, dva píseň volnosti si zpívající vyhnanci, a já ti nadšen budu cestou vyprávět o slunci na horách a bílých ptácích v oblacích... 39
OHNĚ V POLÍCH.
Daleko v polích zapálili pozdní ohně... Mlhavý podzim leží na sklizených polích a šedavé jsou dálky zakalených obzorů, a lesy ztemněly, a stromy v samotách po pustých pláních stojí zamlkle a přísně. Vrány táhnou v zástupech přes rudé pruhy hasnoucího západu a v dálce nad lesy se ztrácí smutné volání těch, které opozděny zůstaly a samy umdlenými křídly v mlhách zápasí. A z dýmajících ohňů bílé kouře stoupají a v provlhlém a těžkém vzduchu podzimku u země plazí se ve dlouhých pruzích do dálky, kde s mlhami nad línou řekou splývají. Jsou smutná staffáž neplodného podzimku ty pozdní ohně v polích dávno sklizených, 40 ty dýmající ohně v polích vysílených, ty ohně v samotách, při nichž se nikdo neohřívá, daleko v polích zapálené, pozdní ohně. Jak bude, duše, na těch samotách, až i ty smutné ohně uhasnou?... 41
MY UMŘEM’ SPOLU. (Sloky z roku 1898.)
My umřem’ spolu. A daleko někde, daleko, a sami, tak docela sami, moje dobrá ženo. A bude noc, noc pustá jako naše zoufalství a dvéře budou zavřeny a v krbu zhaslý oheň. To bude divná, smutná slavnost prohraného zápasu. Svatební noc bolesti šílených orgií plná, noc poslední, noc velikého smíření, noc, po níž nepřijde už žádné, žádné ráno! Ty budeš sedět bledá proti mně a zamlklá tou těžkou zamlklostí těch, kdož příliš trpí, a čistýma, důvěřivýma očima bez slz a výčitek se na mne budeš dívat. Tím dlouhým, tázavým a rozsmutnělým pohledem, jenž na nic neptá se a odpovědi nečeká, 42 pohledem prosebným, jenž za nic neprosí, bez slz a výčitek se na mne budeš dívat. A lampa bude stažena a pokoj přitmělý a ticho, těžké, k zalknutí a pusté ticho, a mučivě a zdlouha míjet budou hodiny a bolestné jen prázdno bude v našich duších. A jeden pro druhého ani slova útěchy mít nebudem’ v té těžké, bezútěšné chvíli, bolestí drtivou a dlouhou příliš vyprahlé a příliš unavené budou naše duše. A promluvíš-li, bude hlas tvůj ztemnělý a rozechvělý strachem tísnivým a bázní před něčím velkým, slavným, čemu blízci budeme bolestně zápasící, hořkou svojí touhou. Budeš mně mít co ještě říc’ v té chvíli, ženo má? v té chvíli diskretní a příliš blízké pravdě, budeš mít odvahu v té chvíli dát mi odpověď na jednu z otázek těch mučivých a smutných, jež mezi námi nezodpověděny zůstaly, jen na jednu z těch otázek, jichž těžké stíny ve chvílích samoty se vždycky kladly mezi nás a jimiž temněly se hlubiny tvých zornic? 43 Oddaně klesneme si ještě v náruč naposled a s nadšením, s nímž dovedla’s ty se mi vždycky dávat? dáš ještě cítit mi to štěstí závratné a budeš polibky mi vracet, moje ženo? Viď, duše má, to zhaslo velké slunce před námi! – do dálky za ním oči upřeny, my umřem’ spolu. A dvéře budou dlouho, dlouho ještě zavřeny a pozdě k ránu bude svítit osamělá lampa... 44
MRTVÁ, ZABITA...MRTVÁ, ZABITÁ...
Za oknem venku zahalená stála Noc a velkýma, horečnatýma očima zoufale dívala se v osvětlenou moji jizbu. Tam zastřena ležela’s mrtvá, zabitá a čerstvé květy umíraly na tvém ztuhlém těle, ztrnulých linií chlad čišel z tvého roucha a u hlav dýmajícím plamenem ti hořel kahan. To byla smutná noc. Na krbu oheň zhasínal a venku ve tmách do sněhové vánice psi vyli někde v polích zavátých. Klid ležel nepohnutý v ustydlé mé duši, posupný klid a ticho vyplýtvaných smutků, klid únavy a mdloby po těch bouřích rozvratu a němé mlčení před přísnou tváří Smrti. Náš celý život pohnutý se smrákal přede mnou – pláň neplodná a daleká a k smrti smutná, 45 s těžkými mlhami a stíny podzimku a s kouřícími ohni v dávno sklizených už polích. A po tom slunci, po tom velkém slunci nádherném, jež v poledne nad těmi poli zrajícími stálo, jen na obzoru někde po západu krvavém v hasnoucí dálce otevřená zbyla rána. Kraj ponurý a smutný jako v staré balladě, a v každý strom a v každý kámen smutek zakletý, tragika temná visela tu těžce nade vším a v stopách šlo nám mlčky neodvratné drama... Teď, světice, jsi ležela tu mrtvá, zabitá... To byla smutná noc. Na krbu oheň dávno zhas a venku ve tmách psi umlkli v polích zavátých. Na prahu stála Ona, přísná, mlčící, a čekala. A dlouho, dlouho ještě bylo k ránu... 46
SLOKY O JEDNÉ NOCI.
Zhasili světla – máš ráda přítmí důvěrné – a přinesli nádoby s vonnými květy – víš, s těmi, které v létě mívala’s tak ráda – a tiše, diskretními kroky zase odešli. A čekám. Ty přijdeš, milenko mých pustých nocí, ty sladký sne mé zádumčivé samoty, ty písni nadšená mých pozdních dnů – oh, jak tě čekám, moje hříšná Carmen! Krb rozhořel se, starou romanci zpívá – „à la très-chere, à la très-belle...“„à la très-chère, à la très-belle...“ (jak umíš zazpívat ten refrén vášnivý: „à la très-chere, à la très-belle...“)„à la très-chère, à la très-belle...“) 47 intimním teplem zadýchal každý kout, a lampa je stažena a přísvit ztlumený tu leží na těch drahých, milých předmětech, z nichž každý dotykem tvým posvěcen, a jak se chvěje to mé srdce bláhové úzkostným čekáním a touhou. – Máš mě ráda? Sníh venku přestal padat a z dálky zamžené se prosypaly hvězdy. Noc bude bílá. To bude naše noc, moje a tvá, v zapadlých lesů hlubokých samotách a pod zázračnou klenbou dalekých hvězd. Ty hříšná moje Carmen – máš mě ráda?? Sem ke krbu my proti sobě usednem’ – usedáš ráda v tom starém křesle z rokoka s gracií dámy zhýčkané flirtem a lehkomyslností své titěrné doby – rozložíš koketně bílé své paže, a nožky své rozhoupáš vlnivým rhytmem: „à la très-chère, à la très-belle...“ A dnes mi řekneš, jak mě máš, jak mě máš ráda! Teď jedeš tam venku tou bílou nocí, hlavičku zachoulenu v měkkém kožíšku, 48 a sáně letí, sáně letí, a rolničky zpívají, a ty myslíš na mne, ty myslíš na mne, a na pohádku naší samoty, a na mou náruč myslíš nadšenou a na štěstím slzící oči mé. Je třeskutý venku mráz – měsíc vychází. Jsi na blízku? Psi venku jsou neklidni... z dálky cinkají rolničky v klusavém rhytmu, a červené světýlko prokmitá mezi stromy. Za chvíli vejdeš s popraškem sněhovým na čapce a s ojíněnými brvami na jiskřících očích, a s tvářema zadýchanýma mrazem, a všecka zářící. Blíž znějí rolničky... na blízku světla už kmitají řidnoucím lesem... cin cin cin, cin cin cin, sáně letí, sáně letí... Jako přelud hvězdné noci, pohádkové, bílé noci, po napadlém, kyprém sněhu uhánějí sáně kolem... koním vlají bílé hřívy... zvonky třeští v divém letu... Carmen moje, sladká Carmen! 49 Červené světýlko uniká do tmy, rolničky cinkají ze smutné dálky, s oblak se spouštějí pápěrky sněhu... 50
FINALE.
Sem čerstvé růže přinášejte v náručích a sypejte je na vychladlá, mrtvá naše těla – anebo ne, nene, růže nepřinášejte, je vůně jejich příliš omamná, když umírají – vlčího máku natrhejte na lukách a velkých blatouchů a zvonků, kopretin, a v polích koukole a chrpy mezi klasy – ty prosté květy ona vždycky mívala tak ráda! A neplačte a nezpívejte ty své smutné písně! Jen v kruhu usedněte, bílé panny, kolem nás a vzpomínejte na ni jen, jak byla krásná, jak byla dobrá, oddaná a čistá, vaše sestra, jak velká byla v tom, co dovedla mi dátdát, a v tom, co všecko protrpěla se mnou. Tu bolest její lásky nejvíc připomínejte si, na smutných cestách se mnou ona příliš trpěla a příliš pusté byly končiny, kam oddaně šla za mnou. 51 A na západě den až dohoří a za řekou z par bude stoupat velký měsíc stříbrný, až dveřmi zavřenými vejdou první stíny noci, nerozžehejte kolem nás ty bledé svíce – tvář její příliš podobna by byla mrtvole a v stínech důlků zapadlé by měla oči. A taky okna na noc nezavírejte a žádná z vás tu nezůstávej na modlitbách – noc bude slavných tichem svatá, hluboká, od hvězd až k zemi prostor naplní svým tajemstvím, a v oživených našich zornicích jak v cisternách se budou z dálek nová, velká světla zrcadlit. Od zraňující hmoty odpoutaní vězňové, my splyneme s tím harmonickým souzvukem, v tom smíření, kde lásky ani nenávisti není, v tom tichu, ničím, co je lidské, nepotřísněném, dva stíny, hlasy dva umlklé věčným mlčením. 52
PŘED VÝCHODEM SLUNCE. – L. P. –
Samota. Neplodná a skličující samota. Na polích odpočívajících leží vlahá letní noc, a klidných dálek nevyřknutá tajemství dřímají v zornicích nehybných hvězd. Už dávno, dávno tady mlčící šla půlnoc... Zem celá skropena je těžkou rosou... Kalichy květů zavřené na dlouhých stvolech se chvějí očekáváním blízkého rána, kdy rozloží své terče zlaté proti slunci a vstříc mu vyšlou těžké svoje vůně. Zem všecka kypí zrání útočnými silami a touhou plodivou a tajným neklidem v procitlém jitru jako zázrak rozpučet a rozložit svůj požehnaný klín, a k sladké mdlobě smrtelného vysílení vyplýtvat všecko svoje velké nadšení a všecku rozkoš zázračného mateřství. 53 A příliš dlouhá už je neplodná ta noc a ještě dlouho v pláních bude ležet těžké mlčení, než slunci vstříc se rozhoupají zvony na horách. Už dávno tady mlčící šla půlnoc... Zem všecka kypí zrání útočnými silami a touhou plodivou a tajným neklidem, a hluboké jsou ještě dálky tmavých obzorů, a hluboká je noc na tmavých pláních, umdlených neplodným a příliš dlouhým čekáním. Pojď, duše, vystoupíme spolu do hor pozdravit, vysoko někam do hor strmých po cestách, pozdravit s nadšením a otevřenou náručí tam někde vysoko, vysoko na horách to očekávané, to zázračné, hořící slunce! 54
HVĚZDA PADLA...
Daleko někde do tmy padla bílá hvězda... Tam někam hluboko, hluboko za lesy... (Kam jen ty hvězdy padají? Kam? kam?) Vidíš ty obzory jiných, docela jiných a cizích a příliš vzdálených světů? Tam někam daleko do tmy padla ta bílá hvězda... Stín noci hluboký a mlčící dál nepohnutý leží nad lesy a smutnými pláněmi vysílených polí... Jaké jen ty to máš ruce, má ženo! Ruce tak výmluvné v tom těžkém mlčení. Je ti dnes smutno se mnou na těch samotách? a na to myslíš pohnuta a trpící, jak před námi tak beze stopy zapadla ta mrtvá hvězda? 55 Hluboko, hluboko na dně tvých zřítelnic tisíce světů je zářících, tisíce jiskřících hvězd... 56
ZAVÁTO... ZAPADÁNO...
Daleko, daleko v umlklých pláních leží napadlý sníh... daleko, daleko bílo je, tak ticho a bílo... a na obzoru vlny hor jsou veliké bílé závěje, a v bílých dálkách jenom lesy ponuré se černají a kříže v samotách a stavení zapadlých vsí... A daleko, daleko od nás leží ten cizí nám svět, tam někde za lesy, daleko za těmi pláněmi, zaváto všecko, ženo má, zaváto... zapadáno... Tam někde daleko, ženo má, leží naše stopy zaváty... a kolem nás dokola tak bílo je, tak ticho a bílo... Dva hroby tam leží zaváty v té bílé dálce a všecko, co umřelo, leží tam zapadáno... Kolem nás dokola, široko, daleko zaváto, zapadáno, ženo má... všecko zaváto... Bizarrní květy nám v okna nadýchal mráz. 57 Už jen to štěstí naší samoty nám zůstalo, to štěstí intimní, to příliš tiché štěstí, to štěstí šosácké, pro něž jsme despekt mívali. A kolem nás široko, daleko je všecko zapadáno... Za těmi květy na skle umrzlými po bílých závějích, po mechu zapadaném v našich lesů samotách a stržemi zavátých skal jde fantom jara zázračný, nového jara, kdy moje dítě povineš, má ženo! Daleko, daleko v umlklých pláních leží napadlý sníh a kolem nás dokola tak bílo je, tak ticho a bílo... 58
SLUNCE VYŠLO!
V propastech, v hlubokých a temných propastech rodila se ta dlouhá, bezútěšná noc. Na dalekých obzorech zapadaly hvězdy a světla uhasínala a v samotách, kam zraněni my spolu mlčky odešli, v tom tichu k zalknutí jen bolest zpívala. Horečkou šílenců veliké měla zornice ta smutná bolest zapírané touhy, a hořké bylo její vyhnanství. Na pustá pobřeží my přicházeli spolu a mlčící a smutní jsme tu stávali, a naše oči upírané do dálek čekáním dlouhým umdlévaly v temnotách. A tak jsme přicházeli v dlouhých, těžkých hodinách, dvě duše příliš passivní a příliš doufající, 59 dvě duše naivní a milující samotu, diskretní, čistou, oplodňující samotu, a na první jsme výkřik rána čekali. Za námi daleko tam hýřil život pohnutý, vášnivé jeho rhytmy se k nám z dálky vlnily, frivolní píseň z otevřených oken krčmy, (výkřiky spilých plavčíků a tvrdý jejich smích, těch, kteří na břeh vystoupili ze svých korábů a den a noc prohýřit smějí v městě neznámém) a před námi na mrtvých vodách půlnoc ležela a v opuštění měnila se naše samota. Tak pohříženy v dálkách naší touhy slzící, a v tajemných modlitbách strachu a úzkosti nás zastihlo to očekávané a velké ráno. Jak blesk očišťující zažehlo to v temnotách, a v plamenech naší vítězné radosti a nadšení stoupalo ohromné, jásavě planoucí slunce. Zástupy bílých ptáků je roznesly na křídlechkřídlech, ty plamenné požáry naší vítězné radosti, a naše náruče rozpjaté, (tak nábožný brahmán svou náruč rozpínal, když k slunci modlil se na horách) rozpjaté naše náruče se potkaly v hlubokém mlčení naší uzrálé touhy. 60 A to byly ty chvíle velké svojí pravdou, ty chvíle zázračné, v nichž počala idylla tvého mateřství a život, život, život! 61
TO BYLO RÁNO!
Jak jsme se potkali! V tak smutných končinách a v připozdění našich nejplodnějších dnů, v tom soumraku, kde každá radost hořkne poznáním a kde už dávno vyprchaly vůně illusí. Les chmurný, k smrti smutný, melancholický to byl a cesty odlehlé a zarostlé, a před námi v tak skličujících tmách se ztrácely. Nic už jsme nechtěli a nečekali nic, jen každý tou svou cestou jít a sám, docela sám, násilím ode všech a všeho oderván a bolesti jít plamennou a velkou očistou. Kam? Kdo z nás věděl, kam? – Taková dálka mlhavá, tak přísné mlčení před námi leželo, a daleká a dlouhá byla cesta setmělá alejí vysokých a zamračených pinií, a před námi šlo v mlhách teskné tušení, nezodpověděného bolest mučivá 62 a strach, strach z neznámého ještě někde před cílem a nepohnuté tmy a ticha úzkost smrtelná. V tom pozdním soumraku, v těch němých samotách a na těch místech odlehlých my jsme se potkali... Tys’ naproti mi přišla, dobrá, „dobrá jako pole“, a jako zvíře čistá, jako skalní pramen, a krásná, krásná jako v horách západ! Jak zázrak přišla jsi! Takové rozednění, tak radostné a velké ráno přišlo s tebou, měl nový smysl najednou a nový cíl můj život před tím prázdný k zoufání, radostné formy všecko mělo kolem nás a nové vůně, nové barvy před tím nebývalé. Můj smutný, prázdný život přišla’s naplnit zázračným obsahem své nadšené a čisté duše a slavný sábat vnesla jsi do všedna mojich dnů... Tak do široka rozepjal jsem zdravé své dvě ruce vstříc dálce zářivé a novým, volným obzorům, nad nimiž slunce vycházelo velké, planoucí, má celá bytost obrozená novou radostí, závratnou radostí a touhou znova žít, se opíjela těmi nádhernými barvami 63 a liniemi volných dálek rozlehlých a nové mládí rozzpívalo se v mých tepnách bouřících. To byla vichřice, co spolu unášelo nás, a byl to tanec vášnivý a závrať opojná, a pod nohama země mizela nám v kruzích vířivých, a vzduch byl plný květů pršících a čistých vůní a plný jásotu a extatických výkřiků. To bylo ráno, sladká ženo má, slunečné ráno v měsíci ohnivých růží! 64
UKOLÉBAVKA.
Za hory, za lesy, jako ty hvězdy, spat jděte, hvězdičky, mé zlaté oči!... Za hory, za lesy spat jděte, hvězdy, v kouzelné pohádky skleněných zámků... Za hory, za lesy, mé zlaté oči, v čarovné hlubiny labutích jezer... Za hory, za lesy v modravé dálky spat jděte, pohádky, zlaté dvě hvězdy... [65]
LESY ŠUMÍ...
Lesy šumí, lesy šumí... Nad západem hoří ohně, v lukách vůní zatopených plouhají se bílé páry, srny vyšly na kraj lesa, k obzorům se zadívaly, k obzorům, kam v cizí dálky bílá plují oblaka. Lesy šumí, lesy šumí, v naší jizbě sšeřilo se, po koutech se rozvěsily pavučiny prvních stínů. Stmívá se ta naše jizba pohádkovým mlžným šerem, vlhkým mechem starých lesů němá noc jde v samotách. 66 Lesy šumí, lesy šumí. V naší jizbě setmělo se, intimní sem vešla chvíle – ve svých měkkých, sladkých loktech moje žena dítě hýčká. Nad západem hasnou ohně, brzy vyjdou první hvězdy ponurými nad lesy. A za těmi lesy někde leží velká, cizí města s paláci a trůny králů, papežů a prelátů, veliká ta cizí města s pochmurnými věznicemi, s pelechy svých bídných čtvrtí, s kláštery a blázinci, cizí země, cizí státy s ohromnými armádami, s bataillony hladovících pod ochranou bodáků, země cizí, hory, moře, cizí lidé, vášně cizí, krásy nové, nové pravdy, s tragikou svých zápasů, světy cizí, mrtvá města, 67 pusté chrámy mrtvých bohů, všecko mrtvo, pro nás mrtvo, leží tamhle za lesy. Lesy šumí, lesy šumí... V naší jizbě sešeřené proti nebi hvězdnatému silhouetta tmí se v okně. To má žena ve svých loktech naše zlaté dítě hýčká, celý svět náš, naše všecko, naši svěží pohádku.. .pohádku... 68
PASTORALE. – Ignátu Herrmannovi. –
My vyšli spolu do hor. Dva vyhnanci jsme opustili města v údolí a vyhledat šli osvobozující samotu blíž ke slunci a k okřídleným oblakům. Rmut ulic lpěl na našich sandálech a vědomí člověčství hořklo v našich nitrech, když po strmých jsme cestách spolu sami stoupali a hledali ten úkryt bezpečný před útočnou a tvrdou lží rvavého života štvavých a uštvaných davů, stesk loučení (i vězeň po žaláři ohlédne se rád) a touha jásavá a nové naděje šly s námi k neznámému domovu... * A třetí rok už táhnou jeřábi, a po třetí už kvete vřes na našich stráních a víno uzrává na bílé naší chýši. 69 My dávno odvykli naslouchat lidské řeči, bušení kladiv u syčících ohňů a hlasům zvonů z dalekého údolí, a čím jsme někdy spolu trpěli, spí dávno hluboko, v snách začarovaných, jak v kouzelné báchorce o křišťálových zámcích zakletých jezer... Svět zapomenutý tam leží dole pod námi, obzory jeho v dálkách mlhavých se ztrácejí, pod naším krovem stavějí si hnízda ptáci a k našim dveřím, jako v naivních legendách, zvěř krotká přichází s důvěřivýma očima, kde na prahu v purpuru nádherného západu Pan sedí kosmatý a na syringu píská. 70
HOU, HOU, HOUPY HOU... – Paní Růženě Svobodové. –
Jak jsme tě čekali v té své samotě a v tom svém opuštění, oh, jak jsme tě čekali, ty malý zázraku, ty naše dítě! Hou, hou, houpy hou... V takových chvílích nadšení a svaté radosti, jež slzí opojením, v takových chvílích závratných a nezapomenutelných ty přišlo jsi, ty malý zázraku, ty naše dítě! Hou, hou, houpy hou... 71 Usnuly vzpomínky, uhasla minulost, a hořkost dnů našich zapadla hluboko jako ten kámen, ty když jsi přišlo k nám do naší samoty, ty zlaté dítě. Hou, hou, houpy hou... To byly hodiny velkého poledne, hodiny poznání, požehnané hodiny, v nichž zázračně zrálo úžasné tajemství nového života, to byly hodiny slavného sábatu, ve kterých přišlo jsi, ty naše dítě! Hou, hou, houpy hou... V polích se vlnily zelené klasy, 72 vlčí mák rozkvétal, jabloně kvetly, vůně luk stoupala v hýřivém slunci, k hrobu když nesli tě, ty naše pohádko, ty zlaté dítě. Hou, hou, houpy hou... Půjdete spat, oči, vyprahlé oči? Půlnoc už minula, uhasly hvězdy, uprostřed bezhlasých, hlubokých stínů spí naše dítě... Hou, hou, houpy hou... 73
DVĚ OCIOČI. – Památce mého dítěte. –
Za dlouhých nocí na vás myslívám, za dlouhých a mlčících nocí, vy hluboké, tmavé dvě oči. V samotě tajených vzpomínek, když uprostřed noci v slzách spí ta, která dala vám hloubku svých zřítelnic, v samotě hořce zrající bolesti jak na vás myslívám, vy hluboké, tmavé dvě oči! To byly dvě pohádky, ty veliké a tmavé dvě oči... Prosím vás, kteří jste viděli jedenkrát velké ty oči, ty oči mého dítěte, svědčte mi, prosím vás! A přece jen nikdo z vás, z vás nikdo je neviděl, 74 když procitly v poduškách, dvě zamžené hvězdy, z vás nikdo se nedíval na ty dvě oči jiskřící u prsou matky, ty oči mláděte, jež dovedlo hýřit už a milovat, milovat život! Jaká jen smutná je to dnes noc... Dokola spějí hluboké lesy a nad nimi vysoko, vysoko kmitají zářivé hvězdy, a já tu sám v blubokéhluboké půlnoci vzpomínám na vás, vy zlaté dvě hvězdy. (Za hory, za lesy, do jakých dálek, kam jste to zapadly, zlaté dvě oči?...) Na ten váš pohled poslední, na divný ten pohled vzpomínám. Co chtěl mi jen říci ten pohled, proboha, co chtěly mi říci ty hluboké oči! Z takové dálky cizího světa, 75 z neznámých končin tajemna se na mne upřeně dívaly ty veliké, hasnoucí zornice. Já vím – něco úžasně smutného chtěly mi povědět velké ty oči, něco tak drtivě smutného, čeho se ani domyslet nesmím beztrestně pro celý život... Mlčící půlnoc jde kolem mých oken. Jak že jsi zpívala nad jejich kolébkou, ubohá ženo má, tu svoji píseň?... 76
TUŠENÍ VINY.
Modlitbou, tichou a pokornou modlitbou chtěl bych se vyplakat u tebe, dobrá má ženo. Za těžký ten smutek dlouhých let, jež leží za námi, dlouhých let samoty uprostřed slídivých davů, banalních, sprostých a špinavých davů, za všecko bolestné prázdno zmařených let, za všecky slzy a za všecky úsměvy, za každý okamžik světlý a radostný, za každý pohled tvůj a za každé to slovo útěchy, jež v těžkých chvílích mlčení ty dovedla’s mi dát... Před bolestným oltářem tvého mateřství, jež na kříž přibyto z ran těžkých krvácí, kde v soumraku tichého smutku jak věčná lampa mystickým světlem hoří velké srdce tvé, na tvrdých stupních toho oltáře bych poklek’ rád a diskretní zpovědí svých nejskrytějších slz 77 chtěl bych se vyplakat, má trpitelko tichá. Před chmurné portály přísných kathedrál se přicházeli hříšní asketicky kát, pokorně v režném rouchu stávali u dveří a kolemjdoucím vyznávali viny své, do štvavých výčitek jim svištěl výsměch ulice, morálka pohoršených zástupů jim plila v tvář, a oni pokorně a tiše ve svém rouchu kajicném u dveří chrámových se sklopenýma stáli očima, pohříženi do svého nitra mučivé tragiky, kam jako z dálky zaléhaly hlasy ulice a posměch těch, kdož kolem kráčeli. Je mi, jak sám bych kajicně tak stál před chrámem zamlklým, kde na kříži bolestné tvoje mateřství z ran těžkých krvácí, sám, trpící, pohřížen v nitra svého tragiku a zmučen výčitkami, které chápat neumím. 78
FINALE.
[79]
SAMI ZAS...
Jsme sami zas... Pochovali včera naše dítě a kolébku dnes prázdnou někam vynesli. Tak bez útěchy zůstali jsme podle sebe brutalně zasaženi něčí mstivou rukou, tou surovou a tvrdou rukou něčí, který přichází k nám v řídkých chvílích draze koupeného štěstí a k chudému našemu stolu s námi přisedá, tak přes noc ochuzeni o své štěstí největší a zlomeni jsme podle sebe sami zůstali, tak bezútěšně sami, trpící má ženo. * To minula poledne velká hodina a s polí prázdných ženy umdlené ke branám města zamlkle se vrátily. Na smutných pláních zbyly ohně kouřící a vážně k západu plující černí ptáci. 81 A noc už nadchází a my tu sami zůstali. Světýlka v zamlžených dálkách kmitají – to na samotách rozsvítili v soumraku a kolem ohnišť praskajících sedají, nevlídné noci smutek prahy jejich obchází a zkalenými zornicemi hvězd nahlíží do oken. Taková je dnes naše samota, má tichá Rút... Ocúny melancholické rozkvetly v pastvinách a rozprchla se naše bílá stáda. Noc nadešla. Noc smutná úzkostným a pustým tichem, jímž umlkají někde v temnotách jen rozptýlené hlasy volajících pastýřů... Jak sami, sami jsme, ubohá moje Rút! 82 OBSAH. Str. Improvisace na biblický motiv7 Ve vřesovišti9 „A vous seul à jamais...“12 Náš Galeotto14 Západ18 Já pláču štěstím22 Už rudé máky odkvetly...24 Výkřik26 Sám!29 Sloky o hořících oblacích a světýlku z pohádky31 Ruce35 Se mnou pojď!38 Ohně v polích40 My umřem’ spolu42 Mrtvá, zabitá45 Sloky o jedné noci47 Finale51 Před východem slunce53 Hvězda padla...55 Zaváto... Zapadáno...57
[83] Str. Slunce vyšlo59 To bylo ráno!62 Ukolébavka65 Lesy šumí...66 Pastorale69 Hou, hou, houpy hou...71 Dvě oči74 Tušení viny77 Sami zas...81
E: av; 2006 [84]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Unie; Hájek, Karel Boromejský
(Tiskem „Unie“. Nákladem vlastním.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 84

Věnování: Hájková, [?]
(Své ženě.)