FINALE.

Karel Boromejský Hájek

FINALE.
Sem čerstvé růže přinášejte v náručích a sypejte je na vychladlá, mrtvá naše těla – anebo ne, nene, růže nepřinášejte, je vůně jejich příliš omamná, když umírají – vlčího máku natrhejte na lukách a velkých blatouchů a zvonků, kopretin, a v polích koukole a chrpy mezi klasy – ty prosté květy ona vždycky mívala tak ráda! A neplačte a nezpívejte ty své smutné písně! Jen v kruhu usedněte, bílé panny, kolem nás a vzpomínejte na ni jen, jak byla krásná, jak byla dobrá, oddaná a čistá, vaše sestra, jak velká byla v tom, co dovedla mi dátdát, a v tom, co všecko protrpěla se mnou. Tu bolest její lásky nejvíc připomínejte si, na smutných cestách se mnou ona příliš trpěla a příliš pusté byly končiny, kam oddaně šla za mnou. 51 A na západě den až dohoří a za řekou z par bude stoupat velký měsíc stříbrný, až dveřmi zavřenými vejdou první stíny noci, nerozžehejte kolem nás ty bledé svíce – tvář její příliš podobna by byla mrtvole a v stínech důlků zapadlé by měla oči. A taky okna na noc nezavírejte a žádná z vás tu nezůstávej na modlitbách – noc bude slavných tichem svatá, hluboká, od hvězd až k zemi prostor naplní svým tajemstvím, a v oživených našich zornicích jak v cisternách se budou z dálek nová, velká světla zrcadlit. Od zraňující hmoty odpoutaní vězňové, my splyneme s tím harmonickým souzvukem, v tom smíření, kde lásky ani nenávisti není, v tom tichu, ničím, co je lidské, nepotřísněném, dva stíny, hlasy dva umlklé věčným mlčením. 52

Básně v knize Kniha Rút: