PŘED VÝCHODEM SLUNCE.

Karel Boromejský Hájek

PŘED VÝCHODEM SLUNCE. – L. P. –
Samota. Neplodná a skličující samota. Na polích odpočívajících leží vlahá letní noc, a klidných dálek nevyřknutá tajemství dřímají v zornicích nehybných hvězd. Už dávno, dávno tady mlčící šla půlnoc... Zem celá skropena je těžkou rosou... Kalichy květů zavřené na dlouhých stvolech se chvějí očekáváním blízkého rána, kdy rozloží své terče zlaté proti slunci a vstříc mu vyšlou těžké svoje vůně. Zem všecka kypí zrání útočnými silami a touhou plodivou a tajným neklidem v procitlém jitru jako zázrak rozpučet a rozložit svůj požehnaný klín, a k sladké mdlobě smrtelného vysílení vyplýtvat všecko svoje velké nadšení a všecku rozkoš zázračného mateřství. 53 A příliš dlouhá už je neplodná ta noc a ještě dlouho v pláních bude ležet těžké mlčení, než slunci vstříc se rozhoupají zvony na horách. Už dávno tady mlčící šla půlnoc... Zem všecka kypí zrání útočnými silami a touhou plodivou a tajným neklidem, a hluboké jsou ještě dálky tmavých obzorů, a hluboká je noc na tmavých pláních, umdlených neplodným a příliš dlouhým čekáním. Pojď, duše, vystoupíme spolu do hor pozdravit, vysoko někam do hor strmých po cestách, pozdravit s nadšením a otevřenou náručí tam někde vysoko, vysoko na horách to očekávané, to zázračné, hořící slunce! 54

Básně v knize Kniha Rút: