VÝKŘIK.

VÝKŘIK.
Noc byla. Lampa moje dávno uhasla a temných po stěnách jen záře tančila neklidných plamenů, jež teplo dýchaly do toho prázdna pusté mojí samoty, kde cosi zůstalo z tvé drahé bytosti, v tom vzduchu, který se mnou jsi tu dýchala, a jímž vanula ještě vůně tvojich polibků. Vstříc dálkám bezhvězdným jsem okno rozevřel. Noc byla. Půlnoc hluboká a mlčící. Nad krajinou stál měsíc v mlhách rozteklý a pláně do tmavé se dálky šedaly. Taková pustá noc to byla v pozdním podzimku a plná stínů, plná smutků tísnivých. Cos nevýslovně tesklivého viselo v tom těžkém vzduchu a v těch parách ustydlých, a prosáklý tím byl v prostoru každý atom. A v zjitřené mé duši ještě zvučely 26 ty struny zádumčivých akkordů, v nichž doznívala tvoje píseň vášnivá... Jak z dálky moře hluboké se ticho vlnilo, v takových těžkých rhytmech uklidňujících, a všecka moje bytost se v něm ztrácela, a pohlcena mystickými jeho hloubkami, smrtelnou mdlobou omdlévala v něm má všecka duše... Někde v dálce u lesa vzplanuly velké ohně. Jak dvě oči krví podlité, v hořečcehorečce hladu oči vlčí, ve tmách svítily. A do té půlnoci, do toho ticha stínů se rozleh’ výkřik. Výkřik spoutaného šílenství! Skřek raněného zvířete, jež klesá uštváno! Uprostřed noci někde v pustých samotách ten výkřik vyšel – – – Dávno bylo ticho zas a v hloubkách jeho zanik’ hlas ten zoufalý, já ale cítil, velké kruhy jak se šířily tím mlčením a těmi prázdna spoustami, jež svými vlnami omývá Smrti končiny... Znám duši, kde tak pusto, k smrti pusto bývá. Strach v koutech krčí se tam, zvíře ztýrané, 27 strach zoufalý před něčím temným, neznámým, s velkýma, v dálku upjatýma očima, v tu dálku uhaslou, kde stíny rostou, stíny, stíny. To bude jednou výkřik, duše má – a v jakém prázdnu zanikne a v jakých tmách! 28