SE MNOU POJĎ!

Karel Boromejský Hájek

SE MNOU POJĎ!
Hřích! Proč se vzpíráš tomu doznání? Jen jdi a ptej se, ptej se, co ti řeknou! Jdi kající na ulic nároží a kolemjdoucím žaluj na sebe svou hanbu, u vchodu chrámu, kde se káže láska, jdi ukazovat bílé svoje tělo, (to hříšné, svaté svoje bílé tělo!) své čisté ženství hoď těm davům na pospas, náš celý svět a všecko naše štěstí intimní, to všecko, čím jsem tobě já a čím ty mněmně, to všecko hoď jim – naši vinu tragickou ať oslintávat mohou kuplířskou svou morálkou a drze omakávat prsty špinavými tvou tichou oddanost a štěstí naše slzící! Ty pláčeš? Pojď! pojď ke mně, čistá duše má! a nebuď smutna – hleď, jsem celý, celý tvůj: 38 ta prsa, na něž ráda kladeš hlavu svou, ty svaly paží k zápasu a k práci napjaté, mé čelo ustarané, jež tak ráda líbáš polibkem dlouhým, v němž se naše duše potkávají, mé oči vyjasněné smutky rozptýlenými, ty oči důvěřivě planoucí vstříc jasné dálce, zářící dálce našich velkých nadějí, můj každý nerv a každý atom mojí bytosti – všecko je tvoje! Jenom smutna nebuď mi. Svým vlastním tělem zahřeju tě v ustydlých těch tmách – sem polož zatíženou, umdlenou svou hlavu, a ruku dej mi, lichotivou, teplou svoji ruku, a se mnou, dušeduše, pojď, pojď se mnou oddaná tou oddaností ženy, která trpět bude vždycky, od prahu cnosti zahnána ty se mnou, duše, pojď daleko někam z toho dusna přetvářky a lží, do volných dálek s širokými obzory, kde čistým vzduchem sytým vůněmi a teplem v zátopě světla půjdem’ spolu osamělí, dva píseň volnosti si zpívající vyhnanci, a já ti nadšen budu cestou vyprávět o slunci na horách a bílých ptácích v oblacích... 39

Básně v knize Kniha Rút: