SLOKY O HOŘÍCÍCH OBLACÍCH A SVĚTÝLKU Z POHÁDKY.

SLOKY O HOŘÍCÍCH OBLACÍCH A SVĚTÝLKU Z POHÁDKY.
Je mráz a ze tmy chumelí se proti nám, přiviň se ke mně blíž a úžejiúžeji, v můj plášť se zahal, bledá Colombino mámá, tvůj smutný Pierrot ti cestou bude zpívat. Splašených koní divoké spřežení plání nás unáší v mlčící dálku. Šílená jízda! Daleko před námi dýmají požáry hořících oblak, dokola hoří vznícené obzory, 31 dálky jsou v plamenech krvavých moří! Závratná jízda! Kam se to řítíme v semknutých náručích, s hořící krví! Splašených koní divoké zpřežení bez cíle do dálky uhání s námi, krvavou pěnu u nozder soptících, na šíjích napjatých naběhlé žíly. Bolestný výkřik, jásavé polibky, nadšená objetí, nervosní smích, slzami zhořklé, nadšené polibky, opilé výkřiky, bolestný smích. 32 A jak ty dálky vznícených obzorů rudými požáry kolem nás hoří! Na rtech ti hoří, v nádherných zornicích reflex těch požárů krvavých moří. Zběsilá jízda! Země je v plamenech – za námi nervosní, posupný smích... Proč jsi tak sesmutněla, tichá Colombino má? – bláhový Pierrot tvůj víc už nebude ti zpívat –. Je mráz – v můj chudý plášť se zahal těsněji a o má prsa v chůzi opři umdlenou svou hlavu. Za námi do tmy svítí okna zářící – slyšíš ty rhytmy frivolního valčíku? – tam opilý ve víru jeho hýří Karneval, tam svět nám cizí, nechápaný víří – a my dva uprchlíci na útěku v noci sněživé, na cestách zavátých a sami, sami v tmách 33 – a daleko tak, daleko jen někde před námi světýlko z pohádky se kmitá v temnotách... Máš odvahu jít se mnou dál, má Colombino smutná? 34