HOU, HOU, HOUPY HOU...

HOU, HOU, HOUPY HOU... – Paní Růženě Svobodové. –
Jak jsme tě čekali v té své samotě a v tom svém opuštění, oh, jak jsme tě čekali, ty malý zázraku, ty naše dítě! Hou, hou, houpy hou... V takových chvílích nadšení a svaté radosti, jež slzí opojením, v takových chvílích závratných a nezapomenutelných ty přišlo jsi, ty malý zázraku, ty naše dítě! Hou, hou, houpy hou... 71 Usnuly vzpomínky, uhasla minulost, a hořkost dnů našich zapadla hluboko jako ten kámen, ty když jsi přišlo k nám do naší samoty, ty zlaté dítě. Hou, hou, houpy hou... To byly hodiny velkého poledne, hodiny poznání, požehnané hodiny, v nichž zázračně zrálo úžasné tajemství nového života, to byly hodiny slavného sábatu, ve kterých přišlo jsi, ty naše dítě! Hou, hou, houpy hou... V polích se vlnily zelené klasy, 72 vlčí mák rozkvétal, jabloně kvetly, vůně luk stoupala v hýřivém slunci, k hrobu když nesli tě, ty naše pohádko, ty zlaté dítě. Hou, hou, houpy hou... Půjdete spat, oči, vyprahlé oči? Půlnoc už minula, uhasly hvězdy, uprostřed bezhlasých, hlubokých stínů spí naše dítě... Hou, hou, houpy hou... 73