TO BYLO RÁNO!

TO BYLO RÁNO!
Jak jsme se potkali! V tak smutných končinách a v připozdění našich nejplodnějších dnů, v tom soumraku, kde každá radost hořkne poznáním a kde už dávno vyprchaly vůně illusí. Les chmurný, k smrti smutný, melancholický to byl a cesty odlehlé a zarostlé, a před námi v tak skličujících tmách se ztrácely. Nic už jsme nechtěli a nečekali nic, jen každý tou svou cestou jít a sám, docela sám, násilím ode všech a všeho oderván a bolesti jít plamennou a velkou očistou. Kam? Kdo z nás věděl, kam? – Taková dálka mlhavá, tak přísné mlčení před námi leželo, a daleká a dlouhá byla cesta setmělá alejí vysokých a zamračených pinií, a před námi šlo v mlhách teskné tušení, nezodpověděného bolest mučivá 62 a strach, strach z neznámého ještě někde před cílem a nepohnuté tmy a ticha úzkost smrtelná. V tom pozdním soumraku, v těch němých samotách a na těch místech odlehlých my jsme se potkali... Tys’ naproti mi přišla, dobrá, „dobrá jako pole“, a jako zvíře čistá, jako skalní pramen, a krásná, krásná jako v horách západ! Jak zázrak přišla jsi! Takové rozednění, tak radostné a velké ráno přišlo s tebou, měl nový smysl najednou a nový cíl můj život před tím prázdný k zoufání, radostné formy všecko mělo kolem nás a nové vůně, nové barvy před tím nebývalé. Můj smutný, prázdný život přišla’s naplnit zázračným obsahem své nadšené a čisté duše a slavný sábat vnesla jsi do všedna mojich dnů... Tak do široka rozepjal jsem zdravé své dvě ruce vstříc dálce zářivé a novým, volným obzorům, nad nimiž slunce vycházelo velké, planoucí, má celá bytost obrozená novou radostí, závratnou radostí a touhou znova žít, se opíjela těmi nádhernými barvami 63 a liniemi volných dálek rozlehlých a nové mládí rozzpívalo se v mých tepnách bouřících. To byla vichřice, co spolu unášelo nás, a byl to tanec vášnivý a závrať opojná, a pod nohama země mizela nám v kruzích vířivých, a vzduch byl plný květů pršících a čistých vůní a plný jásotu a extatických výkřiků. To bylo ráno, sladká ženo má, slunečné ráno v měsíci ohnivých růží! 64