MRTVÁ, ZABITÁ...

Karel Boromejský Hájek

MRTVÁ, ZABITA...MRTVÁ, ZABITÁ...
Za oknem venku zahalená stála Noc a velkýma, horečnatýma očima zoufale dívala se v osvětlenou moji jizbu. Tam zastřena ležela’s mrtvá, zabitá a čerstvé květy umíraly na tvém ztuhlém těle, ztrnulých linií chlad čišel z tvého roucha a u hlav dýmajícím plamenem ti hořel kahan. To byla smutná noc. Na krbu oheň zhasínal a venku ve tmách do sněhové vánice psi vyli někde v polích zavátých. Klid ležel nepohnutý v ustydlé mé duši, posupný klid a ticho vyplýtvaných smutků, klid únavy a mdloby po těch bouřích rozvratu a němé mlčení před přísnou tváří Smrti. Náš celý život pohnutý se smrákal přede mnou – pláň neplodná a daleká a k smrti smutná, 45 s těžkými mlhami a stíny podzimku a s kouřícími ohni v dávno sklizených už polích. A po tom slunci, po tom velkém slunci nádherném, jež v poledne nad těmi poli zrajícími stálo, jen na obzoru někde po západu krvavém v hasnoucí dálce otevřená zbyla rána. Kraj ponurý a smutný jako v staré balladě, a v každý strom a v každý kámen smutek zakletý, tragika temná visela tu těžce nade vším a v stopách šlo nám mlčky neodvratné drama... Teď, světice, jsi ležela tu mrtvá, zabitá... To byla smutná noc. Na krbu oheň dávno zhas a venku ve tmách psi umlkli v polích zavátých. Na prahu stála Ona, přísná, mlčící, a čekala. A dlouho, dlouho ještě bylo k ránu... 46