Za oknem venku zahalená stála Noc
a velkýma, horečnatýma očima
zoufale dívala se v osvětlenou moji jizbu.
Tam zastřena ležela’s mrtvá, zabitá
a čerstvé květy umíraly na tvém ztuhlém těle,
ztrnulých linií chlad čišel z tvého roucha
a u hlav dýmajícím plamenem ti hořel kahan.
To byla smutná noc. Na krbu oheň zhasínal
a venku ve tmách do sněhové vánice
psi vyli někde v polích zavátých.
Klid ležel nepohnutý v ustydlé mé duši,
posupný klid a ticho vyplýtvaných smutků,
klid únavy a mdloby po těch bouřích rozvratu
a němé mlčení před přísnou tváří Smrti.
Náš celý život pohnutý se smrákal přede mnou –
pláň neplodná a daleká a k smrti smutná,
s těžkými mlhami a stíny podzimku
a s kouřícími ohni v dávno sklizených už polích.
A po tom slunci, po tom velkém slunci nádherném,
jež v poledne nad těmi poli zrajícími stálo,
jen na obzoru někde po západu krvavém
v hasnoucí dálce otevřená zbyla rána.
Kraj ponurý a smutný jako v staré balladě,
a v každý strom a v každý kámen smutek zakletý,
tragika temná visela tu těžce nade vším
a v stopách šlo nám mlčky neodvratné drama...
Teď, světice, jsi ležela tu mrtvá, zabitá...
To byla smutná noc. Na krbu oheň dávno zhas
a venku ve tmách psi umlkli v polích zavátých.
Na prahu stála Ona, přísná, mlčící,
a čekala. A dlouho, dlouho ještě bylo k ránu...