Chorému chlapci
mladičká sestra
nosila denně
kvítečka pestrá;
vonné ty pozdravy
lučin a doubravy
plašily od něho
nudu i žal –
neduhu trapného
zapomínal.
Ale ach! květy
bledly a svadly,
rubáše sněhu
na luhy padly,
vichřice po nivě
bouřila mrazivě,
s hukotem vnikajíc
v každičkou skrýš,
skučíc a hýkajíc
komínem v chýš.
Zamrzlým oknem
do smutné chaty
vkrádá se zřídka
paprsek zlatý.
Pacholík churavý
nemá již zábavy,
kane mu slzička
na bledou líc:
„Květy mně sestřička
nenosí víc!“ –
„Květy,“ dí matka,
„v zimním teď spánku –
zbudí je zase
píseň skřivánků
po luhu, po lese
v májový čas, –
náruč jich přinese
sestřička zas.“
Míjeli dnové,
měsíce s nimi,
na nivách posud
rubáše zimy.
„Brzo-li zaplesá
skřivánek v nebesa,
pod bílou plachytkou
procitne květ? –“
touží jen s výčitkou
chlapecký ret.
Těší jej máti,
k loži se shýbá,
tvářičky vpadlé
horoucně líbá.
V oblasti krásnější
spánek jej konejší;
slzou však matinka
vlaží mu líc:
„Fialky, chudinka,
nespatří víc.“
Děvčátko slova
plačící matky
slyšelo, tiše
vyklouzlo z chatky:
„Spatří je! V útají
pod sněhem dřímají;
pod krovy zimními
vynajdu je –
bratr se nad nimi
zaraduje.“
Nechať jí zimou
prstíky křehly,
bodaly mrazu
ledové jehly;
ve sněhu po nivě
hledala dychtivě,
hrabala v závěji;
avšak, ó žal!
kvítek se nikde jí
neukázal.
Nebeský otec,
sypaje s hůry
hvězdičky bílé
do zimní chmury,
s výsosti blankytu
shlédl k ní v soucitu;
sněhových chomáčků
rozhodil hrsť
v bělostném obláčku
na ztuhlou prsť.
„Leťte, vy mračen
pochmurných dítka,
změňte se dole
v lahodná kvítka,
u nohou dítěte
ze sněhu vypněte
v milounkém zvonečku
bělostný třpyt,
v dětském jak srdéčku
sesterský cit.“
A kam ty vločky
na nivu slétly,
kalíšky něžné,
bělostné zkvetly;
svitlo jich pažitem,
hvězdic jak blankytem –
zplesala dívčina
nad krásou jich,
trhala do klína
kvetoucí sníh.
Chvátavě bratru
přinesla kvítí –
kterak mu očka
radostně svítí!
Prchla mu z útroby
příšera choroby – –
Venku však plesaje
vesnický lid
uvítal do kraje
sněhulek třpyt.
„Vítejte, první
líbezné zvěsti,
že nivě vrací
život a štěstí,
lupení houštině,
skřivánky výšině,
omládlým lučinám
koberce z duh,
teplo a záři nám
laskavý Bůh!“