Noc byla. Lampa moje dávno uhasla
a temných po stěnách jen záře tančila
neklidných plamenů, jež teplo dýchaly
do toho prázdna pusté mojí samoty,
kde cosi zůstalo z tvé drahé bytosti,
v tom vzduchu, který se mnou jsi tu dýchala,
a jímž vanula ještě vůně tvojich polibků.
Vstříc dálkám bezhvězdným jsem okno rozevřel.
Noc byla. Půlnoc hluboká a mlčící.
Nad krajinou stál měsíc v mlhách rozteklý
a pláně do tmavé se dálky šedaly.
Taková pustá noc to byla v pozdním podzimku
a plná stínů, plná smutků tísnivých.
Cos nevýslovně tesklivého viselo
v tom těžkém vzduchu a v těch parách ustydlých,
a prosáklý tím byl v prostoru každý atom.
A v zjitřené mé duši ještě zvučely
ty struny zádumčivých akkordů,
v nichž doznívala tvoje píseň vášnivá...
Jak z dálky moře hluboké se ticho vlnilo,
v takových těžkých rhytmech uklidňujících,
a všecka moje bytost se v něm ztrácela,
a pohlcena mystickými jeho hloubkami,
smrtelnou mdlobou omdlévala v něm
má všecka duše... Někde v dálce u lesa
vzplanuly velké ohně. Jak dvě oči krví podlité,
v horečce hladu oči vlčí, ve tmách svítily.
A do té půlnoci, do toho ticha stínů
se rozleh’ výkřik. Výkřik spoutaného šílenství!
Skřek raněného zvířete, jež klesá uštváno!
Uprostřed noci někde v pustých samotách
ten výkřik vyšel – – – Dávno bylo ticho zas
a v hloubkách jeho zanik’ hlas ten zoufalý,
já ale cítil, velké kruhy jak se šířily
tím mlčením a těmi prázdna spoustami,
jež svými vlnami omývá Smrti končiny...
Znám duši, kde tak pusto, k smrti pusto bývá.
Strach v koutech krčí se tam, zvíře ztýrané,
strach zoufalý před něčím temným, neznámým,
s velkýma, v dálku upjatýma očima,
v tu dálku uhaslou, kde stíny rostou, stíny, stíny.
To bude jednou výkřik, duše má –
a v jakém prázdnu zanikne a v jakých tmách!