PASTORALE.
– Ignátu Herrmannovi. –
My vyšli spolu do hor.
Dva vyhnanci jsme opustili města v údolí
a vyhledat šli osvobozující samotu
blíž ke slunci a k okřídleným oblakům.
Rmut ulic lpěl na našich sandálech
a vědomí člověčství hořklo v našich nitrech,
když po strmých jsme cestách spolu sami stoupali
a hledali ten úkryt bezpečný
před útočnou a tvrdou lží
rvavého života štvavých a uštvaných davů,
stesk loučení (i vězeň po žaláři ohlédne se rád)
a touha jásavá a nové naděje
šly s námi k neznámému domovu...
*
A třetí rok už táhnou jeřábi,
a po třetí už kvete vřes na našich stráních
a víno uzrává na bílé naší chýši.
69
My dávno odvykli naslouchat lidské řeči,
bušení kladiv u syčících ohňů
a hlasům zvonů z dalekého údolí,
a čím jsme někdy spolu trpěli,
spí dávno hluboko, v snách začarovaných,
jak v kouzelné báchorce
o křišťálových zámcích
zakletých jezer...
Svět zapomenutý tam leží dole pod námi,
obzory jeho v dálkách mlhavých se ztrácejí,
pod naším krovem stavějí si hnízda ptáci
a k našim dveřím, jako v naivních legendách,
zvěř krotká přichází s důvěřivýma očima,
kde na prahu v purpuru nádherného západu
Pan sedí kosmatý a na syringu píská.
70