DVĚ OCIOČI.
– Památce mého dítěte. –
Za dlouhých nocí na vás myslívám,
za dlouhých a mlčících nocí,
vy hluboké, tmavé dvě oči.
V samotě tajených vzpomínek,
když uprostřed noci v slzách spí
ta, která dala vám hloubku svých zřítelnic,
v samotě hořce zrající bolesti
jak na vás myslívám,
vy hluboké, tmavé dvě oči!
To byly dvě pohádky,
ty veliké a tmavé dvě oči...
Prosím vás, kteří jste viděli
jedenkrát velké ty oči,
ty oči mého dítěte,
svědčte mi, prosím vás!
A přece jen nikdo z vás,
z vás nikdo je neviděl,
74
když procitly v poduškách,
dvě zamžené hvězdy,
z vás nikdo se nedíval na ty dvě oči
jiskřící u prsou matky,
ty oči mláděte,
jež dovedlo hýřit už
a milovat, milovat život!
Jaká jen smutná je to dnes noc...
Dokola spějí hluboké lesy
a nad nimi vysoko, vysoko
kmitají zářivé hvězdy,
a já tu sám v blubokéhluboké půlnoci
vzpomínám na vás, vy zlaté dvě hvězdy.
(Za hory, za lesy,
do jakých dálek,
kam jste to zapadly,
zlaté dvě oči?...)
Na ten váš pohled poslední,
na divný ten pohled vzpomínám.
Co chtěl mi jen říci ten pohled, proboha,
co chtěly mi říci ty hluboké oči!
Z takové dálky cizího světa,
75
z neznámých končin tajemna
se na mne upřeně dívaly
ty veliké, hasnoucí zornice.
Já vím – něco úžasně smutného
chtěly mi povědět velké ty oči,
něco tak drtivě smutného,
čeho se ani domyslet nesmím
beztrestně pro celý život...
Mlčící půlnoc jde kolem mých oken.
Jak že jsi zpívala nad jejich kolébkou,
ubohá ženo má, tu svoji píseň?...
76