Uprostřed dvou břehů, vhodných k přistání,
na vlnách kalně žlutých vod
divoce loď života mého se zmítá,
a nevím, nevím, kde mám přistáti.
Na levém břehu Město neznámé,
bohatstvím země slynoucí; –
oh, krásné ženy, moudrost učených
a těla požitky můj kompas řídí na levo...
Já vím: toť nový Babylon!
moderní Babylon se starou neřestí,
a přece... přece toužím tam,
ne Já, to jenom tělo mé.
Nadarmo svatá Samota
druhého břehu, kde ční opuštěný Kříž,
mír sladký slibuje mé duši,
poklady, kterých neužírá rez...
Tam nechci, tělo vzpírá se,
netoužím po pokladech eremitů,
chci úsměv žen, chci květy, květy
a zpívat Píseň Života!
A co ty, duše, k tomu díš?
Viď, tělo neslyší – marna je rada tvá! –
chce zhrdnout Samotou a přistát u Města
a v proudech rozkoší utopit svědomí.
Však výstražně ční Kříž... a v divý hukot vln
zanáší vichr zlomky písně odněkud:
„...ach, padl Babylon... a padla Sodoma...
a naše budoucnost... u Krista...“
Uprostřed dvou břehů, vhodných k přistání,
na vlnách kalně žlutých vod
divoce loď života mého se zmítá,
a nevím, nevím, kde mám přistáti...