Já čekám juž...
Já čekám juž... ó Pane, rozsviť lampy nebeské,
Ty víš, jak chodím rád při světle jich tou temnou alejí,
když květy bělostné se stromů vůni dýchajících
na hlavu umdlenou mi jemný vánek setřásá.
Jen tenkrát očistit má duše může se křídel svých prach,
jejž nadýchala na ně Starost o kus chleba,
jen tenkrát cítím pyšným se a silným,
odhodlán lidstvu zadeklamovat cos’ o bezpráví.
Ó Přírodo, jak mnoho jsme ti vděčni,
že neklesneme ke dnu bouřlivého moře života,
když loďka naše trhá se nárazem nepřátelských vod
a není nikoho, kdo podal by nám ruky pomocné!
Já nazývám tě matkou svou a nejněžnější sestrou,
která mi stírá krev s ran zasazených životem,
já nazývám tě otcem svým a bratrem nejupřímnějším
i milenkou, jež jediná zná čistě milovat...
46