Na vodách neklidu...
Na vodách Neklidu má loďka nejistá se těžce k předu potácí, rackové divoce kol ráhen poletují a teskná duše má do dálek zírá s úzkostí... Oh, kdybych jen cestu znal k těm luzným ostrovům, které jsem za cíl své plavby vyvolil, a kdybych moh’ vypátrat skaliska skrytá pod vodou, bych pohromě se moh’ vždy šťastně vyhnouti! Ó Pane, zbav mě té děsné úzkosti! Rozžehni světla jasná na nebi a vzdal mě všech úskalí, tragický zmar mi věštících, a loďku mou za pohod doveď k těm čarovným ostrovům!... [5]

Večerní.
Ovečky bílé na pastvy zase jdou, je pastýř hlídá bděním ubledlý; ovečky bílé, já krásu vaši zřel, však že vás opustím, žel, já nevěděl! Chci dívat, dlouho se dívat na váš roj a modré pláně v duši uzavřít... nemyslit na nic, jen o vás stále snít a úsměv na rtech, se vzpomínkou tou mřít. 6

Mrtvé myšlénky.
Myšlénky mé jak tažní ptáci k Jihu letěly, když podzimu dech chladný zavál ve Vlasti, na březích moře Neznáma však klesly s výše své a mdlobou všechny zhynuly. Teď dřímají tam lidstvem nepoznány věčný sen a vlny mořské pějí za ně requiem. – Smutna je duše má jak matka bolem sestárlá, jíž všechny děti pomřely! 7

Píseň.
Až měsíc uvidím a rosa padat bude, já v háji u řeky na trávu ovlhlou si tiše pokleknu, mdlé ruce rozpnu k výším a Bídných modlitba zavíří srdcem mým. A kolem dubů sbor jak chor asketů chmurných si bude šeptati staleté žalmy své, na nebi rozzáří se hvězdy mléčnou drahou a v bílé noci kdes pět budou labutě... 8

Duše.
Panenská dívko, jež po lukách jdeš zelených a radostna trháš květiny, bys věnce z nich si uvila! Noc padá zvolna, ale jistě, na luka... Duše má! Duše, jsi šťastna? Teď stanula jsi a hledíš zadumaně do dálky... Ó vzpomínej! Víš, jak zarděla’s se do krve, ulicí města když jsi spěchala a sprostí vozkové, opilí chodci nestoudné žerty když si z tebe tropili a zraky chlípnými trhali s tebe bílý šat? Ó vzpomínej lvzpomínej! Víš, jak jsi chtěla do chrámu a pokrytecký dav jak poděšením řval a volal: Nevěstko!? A ty’s byla tak nevinná a jen jsi plakala... Ó vzpomínej! Ne, dále jdi a trhej květy raději! Nevzpomínej! Zapomeň na to, co bývalo, a nechtěj ani teď slyšet hesla těch, již příliš sprostí jsou, i těch, kteří jsou příliš zbožní!... 9

* * *
Ta stezka krví prosáklá, Ta stezka krví prosáklá,
kde zpívá se už requiem! Ulicí starých Měst jak jdem, sta žalářníků s okovy se mihá v matném svitu lamp... A nová Města? Marné sny! Dříve než budou vztýčena, zmučené duše vydechnem, neb příliš brzy zdravíme palčivým „vivat!“ Nový Den... 10

Odhoď meč!
Vešel’s na bojiště... A zvedáš meč, v poctivém boji chceš vítězit. Sokolím okem hledáš své protivníky... Miláčku, odhoď meč a vrať se v celu svou a směj se, směj se homericky! Mrtvi jsou vojíni Miltiadovi, dnes bájí jen poctivý a nadšený jejich boj. V kramářské boudy zalezli obhájci ideí a kupčí s obrázky Krista i nevěstek! 11

Při četbě NitzscheaNietzschea. „Já učím vás nadčlověka.“
Hodina udeřila... půjdeme spat! Ty nechceš jít, duše má, ještě spat? Bláhová! Ty čekáš, že nová proroctví zkažený vzduch náš ještě pročistí? Marné je, marné tvé čekání! Ba nová hořkost ti spíše roztrpčíroztrpčí zítřky, až poznáš, že vyschly studně zítřky,studně juž, z nichž toužila jsi pít... Věř: nová proroctví, toť nová maska jen, jíž posér obratný svou smutnou zakrývá si tvář! 12

Já zpívám ti, Satane...
Já zpívám ti, Satane, své opovržení, zpívám ti nenávisť, jež otřásla mým srdcem, když chtěl’s mne oloupit o trosky zbylé z nádherné Lodi, utonulé v Života moři! Já vím, zas přijdeš brzy v noci bezhvězdné a tiše obcházet jak lupič obezřelý budeš: zlá krev tvá zabouří při vhodném okamžiku... Pse podlý, revolver jsem nabil ostrým nábojem a hlasu Kristova já dbáti nebudu, až uloupit se zachce ti zas trosky zbylé z nádherné Lodi utonulé v Života moři... 13

Modlitba.
Ty, který znáš mé srdce nevěrné a vůli zlomenou a rozum rouhavý, Ty slavný Bože života i světla, smiluj se nade mnou! Smrt černá plíží se, zvolna a potichu, a drápy své juž natahuje... rozdrtit srdce chce, rozdrtit vůli chce a rozum Satanovi zapsati... Hle, teď je tu příhodná chvíle: srdce mé bije normálním tempem a vůle je posilněna meditací a rozum prozářen paprskem Pravdy. Ty, který všechno znáš a všechno odpouštíš, poněvadž pochopuješ člověka, Ty slavný Bože života i světla, utuž mě v stavu tom a cestu ukaž mi, jež jediná jen vede k cíli!... 14

Bolest.
Zas přišla dnes ta hnusná nevěstka, šedivá nevěstka s odporným úsměvem! a náruč vyvětralou, vyprodaný krám, mi bezplatně a drze nabízela... Zaražen stanul jsem a přemýšlel: o bílých nocích Mládí jejího jsem snil, kdy první hvězda má do Moře zapadla... Pak na ni pohléd’ jsem a ve tvář jsem jí naplil. 15

V tobě tkví to, Duše!
Vše marno... V tobě tkví toto, Duše! Ty vlny, jednou vzbouřené, se neutiší více... A teprve dnes dobře vím, že cíl tvých rozteskněných tuh, ó Duše, neskrývá tato maličká a plochá Země! Ale proč náhodou jsem zabloudil sem, v tento cizí svět, kde vše tak střízlivým a ubohým se jeví oku mému? Či proto, aby Duše má se vytříbila ohněm muk a k Novému se připravila Životu, až na zvon Smrti udeří angelus Proměny a Poznání?... 16

Oh, Evo...
Oh, Evo, kdybych jen věděl, co ve mně vzbudilo dnes touhu po tvé blízkosti! Věř, smyslnost to není. Ta leží mrtva a nehybna, tam dole, pohřbena nezdobným imperativem železné Vůle, jež vědoma si své moci. Ne, smyslnost to není! Ale vím už, vím... V zápasech nerovných já často umdlívám a víra mizí v příští Vítězství, když rozjitřených psů zběsilé vytí Nocí otřásá. Ach, mohla bys mě, Evo, potěšit a sílu v údy vlít a víru do srdce? Ne, nechci tělo tvé, ač obdivuji je, jak malíř na model se asi dívá, však úsměv tvůj chci mít, ten úsměv sílící, velikých úsměv žen a svatých milenek, jež krev kdys stíraly s čel mučedníkům Polsky... 17

Ach neklovej...
Ach neklovej, prosím tě, zapřísahám tě, juž neklovej v mém mozku ztýraném, bezcitný dravče s ostrým zobanem, ohyzdný supe ze skal Bolesti! Buď rozumným a sedni ke mně teď a já ti povím o kořisti bohaté, jen mozek můj už na pokoji nech: Do bílých, rozkošnických létni měst, tam tukem zarostlé a měkké mozky jsou, buržoů mozky, věř, ti skvělé hody připraví! 18

Lítost.
Nad hlavou mou zas bílý měsíc plá, dnes touha chvěje srdcem mým..., Maruško má! ty chvíle daleky, kdy teplá ruka tvá mou chladnou hřála krev. Oh, běda! já jsem srdce nechal mřít a mozek živil, mozek jen, já samce v sobě zabil nelidsky, bych snáze vysmívat se mohl Milenci. A teď v té prázdné poušti Života, kde sup jen někdy zakrouží..., já cítím, že jsem špatnou cestou šel a ruku tvou že pevněji jsem držet měl... 19

Teskno je...
Teskno je, duše má! Večerní stíny se pozvolna kladou na tvoje mládí... Nenašla’s Boha, který by touhu tvou ukojil, nenašla’s vědu, jež by tvé pochybnosti osvětlila, nenašla’s Krásu, která by utlumila tvou bolesť. A života žoldnéři, jak bandité v Abruzzách, číhají stále, ve dne i v noci, na příhodný okamžik! Prázdná je lavička v setmělém parku, kde usednout měli přátelé tvoji, a prázdné je lože v setmělé komnatě, kde Milenka rozkoší svíjet se měla... Teskno je, duše má! Jen z daleka, z daleka zaznívá v smutek tvůj slavnostní píseň a velebně vlní se májovým vzduchem: „Jen Práce vás zachrání, Sklamaní!“... 20

Improvisace.
Vyšel jsem za město. Smráká se. Večerní stíny se táhnou po obilních lánech. Udiven hledím v před a spíjím se. Ty dálky! Jezera stemnělá pod vánku jemnými dotyky se chvějící... Ach, moci tak duši svou vykoupat v hlubokých, v hlubokých těchto jezerech a býti křtem tímto obrozen a zcela novým člověkem se stát! Odhodit moci tak tu tížící kulturu, jež překáží čistotě citu i vnímání, a dovésti milovat silně a primitivně, jak znali jen Prarodiče v lesních svých slujích..slujích... 21

Na adressu mezinárodních sofistů.
Víš, já ti říkal: nechoď tam a v babylonský jejich řev se nepleť! Neb to’s již napřed vědět moh’, že přesně logicky tě ve všem usvědčí z největší blbosti. A přece... Dny i noci přejdou, přejdou věky, a jejich mozky dávno hnít juž budou, na oltář Vlasti však se budou oběti klást, dokavad Kristus lidstvo znovu nevykoupí... 22

Má milá, neboj se...
Má milá, neboj se, já nedotknu se krásy tvé, neb příliš v úctě mám tvou zbožnost panenskou; jen zdaleka chci zřít, jak zkvétají tvé luhy, a chvět se před chvílí, kdy zaúpějí pod kosou... A nebudu to já, jenž bude klidit hojnou žeň! Neboť věř, touho má, ač vášeň ničení mi v krvi plá, já slaboch chvím se nekonečným děsem, když nejnepatrnější květ mám v cestě zašlápnout... 23

Mistru Antonínu Sovovi.
Kdo přišel večer, Mistře, jako Vy, kdy Bída z koster staví věže příšerné, tomu nemožno sednout u potoka a věnce vít a Lásky opěvat. A Vy jste první tónem kovovým na cit útočil sobců bezectných, když zmalátnělých řada básníků nervosní rukou s rythmy hrála si... Teď čelo skláníte a smuten zříte kolem, že nevidíte ovoce Své práce; ó buďte jist, že Vaše zrno horčičné v neplodnou, tvrdou skálu nepadlo! Z každého zrna tisíc mstitelů, byť ne hned, časem povstane, a hladu, bídy želez zbavený Vám bude nový člověk děkovat... 24

V nehostinných půdáchpůdách.
Jak lituji tě, palmo Orientu, ó dítě Slunce, dítě žhavých obzorů, oh lituji tě, kterou vsadili v zem drsnou, nehostinnou a bičovanou bezcitnými Vichry, v zemi Severu! Nadarmo k nebi pneš svou korunu a darmo toužíš po paprscích slunečních, to není půda přející tvým rozmachům, to není okolí, kde mohla bys se uplatnit. A lituji, jak lituji tě, duše má, ty dcero Bouře, dcero velkých Záměrů, již v krotká stáda ta a pokrytecká vehnali! Násilím vehnali. Však nechci tvrdit přec, že marný je tvůj vzdor a marny hněvy tvé a poctivé tvé rozhořčení nad špínou těch oveček... Podobna Samsonu, vím, jednou Chrámem otřeseš a v zříceninách sebe pohrobíš i jejich Nepravost! 25

Očekávání.
Noc byla... my spolu lesem šli. A nikdo nevěděl, že lesem spolu jdem! Němý byl hovor trav i stromů, němý byl hovor náš. A nebe plakalo drobounké perličky, perličky v srdce padaly... Kdos Neviditelný vdech’ růměnec nám na tváře a údy rozechvěl tou sladkou mukou Očekávání... 26

Uprostřed dvou břehů.
Uprostřed dvou břehů, vhodných k přistání, na vlnách kalně žlutých vod divoce loď života mého se zmítá, a nevím, nevím, kde mám přistáti. Na levém břehu Město neznámé, bohatstvím země slynoucí; – oh, krásné ženy, moudrost učených a těla požitky můj kompas řídí na levo... Já vím: toť nový Babylon! moderní Babylon se starou neřestí, a přece... přece toužím tam, ne Já, to jenom tělo mé. Nadarmo svatá Samota druhého břehu, kde ční opuštěný Kříž, mír sladký slibuje mé duši, poklady, kterých neužírá rez... Tam nechci, tělo vzpírá se, netoužím po pokladech eremitů, chci úsměv žen, chci květy, květy a zpívat Píseň Života! 27 A co ty, duše, k tomu díš? Viď, tělo neslyší – marna je rada tvá! – chce zhrdnout Samotou a přistát u Města a v proudech rozkoší utopit svědomí. Však výstražně ční Kříž... a v divý hukot vln zanáší vichr zlomky písně odněkud: „...ach, padl Babylon... a padla Sodoma..Sodoma... a naše budoucuostbudoucnost... u Krista...“ Uprostřed dvou břehů, vhodných k přistání, na vlnách kalně žlutých vod divoce loď života mého se zmítá, a nevím, nevím, kde mám přistáti... 28

Až zhasne dennice...
Až zhasne dennice a slunce na východě vzplá, poslední „s Bohem!“ dám té zemi, kde jsem marně živořil. V neznámý půjdu kraj, mé srdce bude touhou bít! a tuším, že tam naleznu buď Smrt, neb Štěstí nezměrné... 29

Pojď...
Pojď... Tam v dáli, tam v dáli, pod modrými oblaky si zpívá venkovský potůček průhledné, upřimné a prostičké popěvky! Tam půjdem... S těch sestoupíme Hor, kde chladný Vichr lká a hvězdy setmělé nás vedou v tajemné a děsné propasti, z nichž není východu a není návratu... Tam půjdem... A sestoupíme v Údolí, tam v dáli, tam v dáli, pod modrými oblaky kde venkovský potůček si zpívá průhledné, upřímné a prostičké popěvky! 30

Sám.
O počestný svůj kord, na němž lpí ještě krev lotrů, úklady mi strojících, se v zamyšlení opírám. Jsem sám. Sám stojím uprostřed blátivého náměstí, plného hukotu maličkých zájmů denních, sám, neb není nikoho, kdo by mne náhle přátelským tónem pozdravil a kdo by mne vyrušil ze strnulého zamyšlení k novému zájmu pro život podáním bratrsky teplé pravice. Sám stojím. Pusto je ňadro mé a tvrdo srdce mé. Jen v chvílích světlejších se ještě vzedme hruď a srdce zabuší vášnivou touhou po neznámé duši, která by mi vstříc přinesla trochu pochopení. Jen někdy. A zase nic. Strnulé mlčení pak zase nastoupí – a bouře nenávisti jen se občas ozývá hlubokým zahřměním... 31

Budoucí zápas.
Je večer. Odešel jarní den a jeho snahy a jeho bouře a jeho úsměv s ním. Umlknul život, a ve vzduchu jen zápasí ještě květin vůně s odporným zápachem stok... Sám sedím v kvetoucí zahradě, prostřed města, a, hlavu skloněnu, toužím po příští milence, neznámé milence. Ten dnešní večer je věrným obrazem budoucí lásky mé! Tak budeš, duše má, ty skladiště plné hnijících kultur odporně páchnoucích, bojovat s duší milenky, s naivností vonnou... Kdo zvítězí? se chvěju nedočkavě. – Oh, do hvězdnaté noci dnes čekati budu tady, bych vonného vzduchu nočního se s chutí nalokal!... 32

Po přečtení Maeterlinckových „Slepců“.
Moderní společnost? – Hle, slepci jdou... Ba, neznají už krajů těch, zkad prvně vyšli, ni stezek neznají, kterými matně k předu klopýtají, a také nevědí, do kterých končin dospějí... Jejich však ústa, plna lesklých frází, proud nabubřelých vypouštějí slov, co jejich Pýcha v směšné nadutosti dí: My cíle dosáhnem, neboť my Vyvolení jsme! Ti marně radí jim, již časem ještě prozírají, je kámen dobrý dost na hlavy Proroků! a věru vždy dopadne na určené místo, – neb, třebas slepci úplní, přec jistou mají ruku při kamenování svých Proroků... 33

Milanovi.
A nejsem dnes schopen odporu! Přes příliš podlým se zdá mi juž okolí, bych mohl ještě do těch loutek bít. Marnosti představa vše lepší zatlačila do oněch koutů nejtmavějších... Stiskni mi pravici, miláčku duše mé, a bratra polibkem zas všechno staré probuď, čím tygrem stal jsem se vůči svým nepřátelům a vlídným beránkem ve středu přátel svých... 34

Serenáda.
Pojď, dítě, na má roztoužená ňadra, svou na rameni mém tvář spočinouti nech, já chci tě na klíně při hudbě vánku kolébati, sem tam, sem tam, a líbat na ústech! To bude příliš štěstí pro dvě srdce, že blízké růže oslzejí radostí... tak budu spit intimní touto hrou, že nepoznám již, zda z růží vůně to, či ze tvých krás a něžností... 35

Po krisi.
Mrtvolu svého idolu jsem v nesvěcenou srdce svého zem bez bubnů, trub a vzlyků pochoval – teď bezduchým tam dříme snem. Je pustý kolem noční kraj, sníh měkce padá na utvrdlou zem... slyš, někdo přichází, a tiše tak: mé city jdou se modlit sem... 36

Zda přijdeš?
Zda přijdeš zase večer dnes, milenko má, až naše hvězda na východě vzplá, zda dostavíš se na ukryté místo naše, jak jindy přišla’s vždycky, tajně, plaše, by neotrávil nám, co v našich klíčí snechsnech, ten vyssátý a cynický a jedovatý světa dech. Ó přijď, ó přijď, já vyzývám dnes věrnost tvou, a dej mi na znavené čelo polibení, na čelo znavené tou bídáckou a pokryteckou žití hrou! Neboť jsem jist, že v prostřed falešných těch snah a vášní vření, zbožné mé dítě, polibek tvůj upřímný a čistý mi vrátí víru v život zas a naději v cíl jistý... 37

Ó naděje...
Ó naděje, jak sladká a trpká jsi zároveň! Ty’s jasnou dennicí, jež oznamuje příští den a hlásá slavnostně budoucí Slunce zář, však někdy proměníš se ve studený večernice jas... Ó naděje... Na duše padá hrozná tíž a se rtů zoufalý nám splývá blábol, co smavá ty v kouzelném svitu měsíce milenců štěstí ostříháš a hlupců nadšení... 38

Svatební.
Hle, drahá, viz, juž nebe plno hvězd, tož spěšně půjdeme teď v blízký les... přikloň své srdce něžně k srdci mému, tak šťastni nikdy nebyli jsme, jako budem dnes! Je lože ustláno pod dubem staletým, kukačka v dáli počítá prchavé vteřiny... ó rychle, rychle pojď, má ženo toužená! krátká je rozkoš člověka, však dlouhé smutku hodiny. 39

Meditace.
Ach, kdybych doved’ být tak, Kriste, jedním z tvých nejvěrnějších učedníků, snad nalezl bych přece toužený ten klid, jejž marně hledám na pozemských cestách. Tak, sedě u tvých nohou naslouchal bych, Mistře, tvým slovům, plným nadpozemské útěchy, nebeský Jerusalem otevřel bys duchu mému a slávu Otce ukázal mi v celé prostotě... Však nesmírně juž zbloudila má duše, zoufat bych měl si, Pane, nad svým životem! ale já znám tvou lásku, která nejbídnější volá a nejlíp promluvit zná k větrem klátícím se třtinám... 40

Své poesii.
Ne, bez tebe mi není možno žít, má sladká milenko, má těcho jediná v tom strašném boji života! a kdybych neměl tě, kde bych se vyplakal, když začne zoufalství v mém mozku rýt? Oh, ty’s to pouze, která dovedeš mou bolesť vzbouřenou polibkem utišit, jen v náručí tvém klidným jsem! a nechť mne Osud rve a mučí lidské bestie, já přece šťasten jsem, neboť ty se mnou jdeš. 41

Excelsior!
Ó svatá Noci, budiž mi nyní dnem a věčné hvězdy tvé nechať jsou sluncem mým: neboť jsem unaven juž pravdou Dne, jež mění se úderem kouzelného proutku. Ó vzplaňte strážné ohně na horách! Na cestu neznámou jsem pevně se odhodlal, a byť mé tělo se chvělo úzkostí Odvážných, vždy výš a výše a výše hledat Boha, jdu... 42

V dnech těžkých soumraků...
V dnech těžkých soumraků a mlhy dusivé, když velebné Tvé zvony zpívaly, ó Pane, já vešel ve Tvou síň a plakal pro Štěstí, jež nechalo mne samotna v půl cesty stát. Tvé zvony zpívaly a šerem svatyně nesmírný nadpozemský Mír se rozléval... i pronik’ srdce mé a slzy moje splách’ – v dnech těžkých soumraků a mlhy dusivé... 43

Oh, ty mi ještě scházíš...
Oh, ty mi ještě scházíš. Ty mi scházíš, tygřice koketná, ty věčná Ženo s věčným Pohlavím! Juž všemi pekly prošel jsem a nic mne zdrtit nedovedlo, jen krutá vášeň tvá, ó Messalino, ještě zbývá... Až k večeru se schýlí den, do háje šerého já půjdu a okem vášní rozzářeným pátrat budu v houštinách, zda někde nečeká tvé tělo chvějící se smyslností, po sladké koupeli pod vonným keřem rozloženo. A já tě najdu, já tě musím najít, neb míra hříchů mých dnes ještě není dovršena! nad naším objetím se bílé zardí hvězdy a zádumčivý háj zasténá v naše polibky... 44

Nad lidstva Olympy...
Vždy něco musí být, co nadšením by davy plnilo: ještě snad Olymp v duších vztýčen jest a již se v nových Chrámech kouří z obětí... Duch davů Ideje své v roucho strojí pozemské, viz staré v museích a nové bohy v dílnách Pokroku! Nadarmo otřásáš spuchřelým mostem nad bouřící řekou. Nad lidstva Olympy i nad lidskými bohy však stojí Kdos, zahalen mlhou Neznáma: jsou lhostejni mu bozi, lhostejni jejich svatí, jen srdce lidské cítí bít tajemným tušením... 45

Já čekám juž...
Já čekám juž... ó Pane, rozsviť lampy nebeské, Ty víš, jak chodím rád při světle jich tou temnou alejí, když květy bělostné se stromů vůni dýchajících na hlavu umdlenou mi jemný vánek setřásá. Jen tenkrát očistit má duše může se křídel svých prach, jejž nadýchala na ně Starost o kus chleba, jen tenkrát cítím pyšným se a silným, odhodlán lidstvu zadeklamovat cos’ o bezpráví. Ó Přírodo, jak mnoho jsme ti vděčni, že neklesneme ke dnu bouřlivého moře života, když loďka naše trhá se nárazem nepřátelských vod a není nikoho, kdo podal by nám ruky pomocné! Já nazývám tě matkou svou a nejněžnější sestrou, která mi stírá krev s ran zasazených životem, já nazývám tě otcem svým a bratrem nejupřímnějším i milenkou, jež jediná zná čistě milovat... 46

Své myšlénce.
I. I.
Myšlénko má! Rci, kdo by víc pro tebe dal, než já! Slyšíš ty kletby, padající na mou hlavu? A tady stojím, oběť za tebe, však hrdý dosavad, a chvějící se rty šeptají: Nikdy nazpátek! A já juž mnoho za tě dal a nazpět nepůjdu, nechť hřmějí salvy pokrytců a lotrů placených, já nemohu tě zaprodat za nepoctivý klid, raději padnu, vzdechnuv naposled: Myšlénko má! II. II.
Chtějí tě sevřít železnými kruhy, Myšlénko, a uzavřít do žaláře pod sedmi zámky! Jsi příliš jim samorostlá a příliš smělá, rušíš je v klidných požitcích a v klidném šíbalství. (Ti ubozí, jež právě odsoudili do sibířských dolů!) A všichni se shodují, že nutno tě vyhladit, na slavném koncilu se lesknou uniformy všech barev, starých i mladých, radikálů i konservativních. 47 Ale my se homericky smějeme... smějem se, Myšlénko má! Ať zavrou nás do žaláře a spoutají naše perutě! My suggescí vzdechů svých otřesem nebesy a vrhneme ohnivé blesky do srdcí, jež pomstí nás... 48

Dnes, Bože...
Dnes, Bože, prapor Tvůj vysoko pozvedám, je skončen poslední krvavý boj... a štěstí vítěze mou hrdou plní hruď, jen požehnání Tvé, můj Pane, ještě schází! Rci, Bože, čím by byl bez Tebe život můj? Mne příliš roztrpčil sobecký světa duch, jenž póry moderních všech duší pronikl, že s hnusem odmítnul jsem příští lidské lásky... Rci, Bože, čím by byl bez Tebe život můj? Ó není nikoho, kdo by moh’ vyplnit zas srdce chrám, z něhož bys Ty byl vypuzen! Klesly by modly v prach a kněz by hořem zemřel... 49

Májová píseň.
Dnes už je máj... a jak jdu zahradami, vše mluví ke mně, každý strom i květ: Hle, jak je krásný svět, ó věř a miluj znova, krásná je dívky tvář a lahodná řeč přítele! Dnes už je máj..,máj... ale v mém srdci je zima ještě a ledová Nenávisť drtí vše, co by kvést mohlo – oh, daleko ještě je do máje v srdci mém, a Bůh ví, zda juž to někdy tam rozkvete!... 50

Pozdě.
Ty, jenž jsi neplakal, když viděl’s na marách za smutných pochodů nést na hřbitov své Mládí, rci, proč ti skanula ta slza veliká, když dočet’s ke slovům „Ti dva se měli rádi“. Však vím, proč zachvěla se mužná duše tvá, když čet’s tu odvěkou a svatou hymnu lásky, ty’s chvíli promeškal, kdy možno milovat, a teď je pozdě juž – hle, na čele tvém vrásky! 51

Milence. F. L.
Ty’s přišla jako idol snu, za jehož zjevení jsem marně dosud Boha prosil, ty’s přišla... já se bál, abych se neprobudil, však já se probudil, a ty jsi zůstala... A ty jsi zůstala a na věky chceš zůstat, milenko má, já nevím, co mám říci: však miluješ-li mne, jak sama jsi mi děla, nuž, pojď a pokleknem a budeme se modlit! Modlit se budeme, jak andělé se modlí, ret na rtu zaplane, srdce bít budou v rythmu, a věř, že vyslyší nás Otec Všemohoucí a našim nadějím dá uzrát v pravou chvíli... 52

V černé hodince.
Dnes stáhnu záclony, až večer okouzlí mne, a nerozžehnu, div! svou lampu jako jindy, však v šeru kmitavém, mdlé čelo ve mdlých dlaních, samoten budu snít o zářící své dívce! Já o ní budu snít a meditovat o ní, že v touze napjaté svět celý zapomenu, a, omámený spiritist, ucítím nenadále, jak na rty líbá mě a v objetí své vine... 53

Sloky polemické.
Psů krvelačná smečka opět zavyla... A budou šibenice stavět zuřivě – oh, jaká rozkoš jejich ňadry zavýská, až budou viset všichni Vyznávači Myšlénky! Než klidna, Duše, buď! S úsměvem plivni na zkroucené ty tlachy farisejců bezduchých! Ztracena každá hodina, již Kristus věnoval dřevěným mistrům zákona a svatým celníkům... 54

Odejdem...
Oh, jak se třese to Město až v základech! Jed nezdravé Smyslnosti proudí žilami mužů i žen, ulice plny jsou nahých a hnusných nevěstek: hovado lidské bez uzardění obnažuje svou hanbu... Zmateny jsou jazyky těch, kteří se vůdci lidu zvou, dávno juž, dávno vymizel ze světa ten vzácný kov Poctivosti, na rozích náměstí a ulic tě čeká Zráda a Násilí, kamenná srdce soch bezduchých marno je křísit... Ó dítě, ó dítě mé, pojď, odejdem z tohoto Babylonu! Na jiný vzduch, kde vylíbáš mi všechnu hořkost z duše! Podej mi ruku svou a rychle, dnes ještě, odejdem, ať je to kamkoliv, ale jenom když odejdem!... 55

V lese.
Ó neklaď hlavu svou tak příliš něžně na moje rámě znavené! ty nevíš... nevíš..nevíš... oh, říci nemohu, co děje se teď v duši mé. Nad srdci našimi tajemnou píseň zpívá les a měsíc zelený se v duše dívá nám... ó netul se tak příliš ke mně! ty nevíš..nevíš... nevíš..nevíš... nerozumím sám... 56

Ó bude den...
Ó bude den! já dávno tušil juž, že rozednit se musí. To nebyly juž noci, v nichž se nevěří, že možno dočkati se rána... naděje slunce příštího mne spřátelila i s hodinou hrůzy. Tvé, Pane, slovo útěchy já cítil zpívat v srdce hlubinách, a to je sláva Tvá, že’s zahynouti nedal smutnému děcku v cizích končinách... 57

Říkám ti...
Říkám ti, milenko, musíš mít odvahu, když osud svůj s mým spojit chceš, neb strastná cesta je, kterou my půjdeme, a cíl je neznámý, jejž tušit jenom lze! Však řeknu tobě též, strach míti nemusíš, měsíc nám svítí na cestu! a nežli uhasne – vidíš ty Hory tam?... ach, snad tam dojdeme, než měsíc uhasne... 58

Milanovi.
Jen dále, drahý, hrej (rád mám zpěv houslí tvých) a v mrtvo duše mé bij tónem poplašným! Pak snad mé labutě, tvou probuzeny hrou, na vodách nehybných se trochu zachvějí... 59

* * *
Viď, za ruce se vezmem potichu Viď, za ruce se vezmem potichu
a hledat půjdem v modré pralesy chaloupku stvořenou pro štěstí lidí dvou, oh, pro nás, miláčku, chaloupku stvořenou! Svět, jenž nás trpce zklamal tolikrát, dnes tiše opustíme, až se schýlí den, by nikdo nezvěděl o ráji duší dvou, by závisť nevnikla v chaloupku pro nás stvořenou. A budem sami pro sebe tam žít, svatí a nevinní, jak lidé v Pravěku: sám Bůh se potěší tím štěstím srdcí dvou a posvětí nám, věř, chaloupku naši milenou. 60

Němý smutek.
Noc. Jdu v zamyšlení hlubokým, němým lesem. Nad vrcholky stromů veliký měsíc plá a hází pohádkové barvy na zrosenou půdu. Jdu sám, ponořen v nitro své. Ó, v ňadrech mých to zraje... Dozrává... Odvěký smutek Člověka tam uzrává... Ta nesnesitelná němota lesa i rtů mých! Oh, rozburácejte se konečně juž, vy staří obři, zoufale nehybní a němí! a, Smutku v mých ňadrech, prolom juž všechny hráze a zaplav Hory a Lesy a Moře a zaplav pekelným řevem Ničení ten tupý a zbabělý, prokletý Svět! 61

Z koncilu stád...
Z koncilu stád na volný vzduch jsem vyšel, bych dissonance v duši své urovnal v soulad. A v uších mi znějí barbarské ryky hlasujících, a v sluch se mi vtírá řezavý tón okovů... Ó lidskosti! Ó ideje! Vy věčné přeludy! Viz řady žoldnéřů dle tempa v pochodu! Rozraz tu zeď, můžeš-li, hlavou svou! Však nezapomeň, horkokrevný snílku, též, že Sibíře jsou prostranné dost pro tvá křídla odvážná... 62

Prosba.
Ó pošli mi jen, Bože, prosím, radost nějakou a rosou hvězdných večerů ovlaž mdlé květy v duši mé, ať cítím bouřit v ňadrech jásot jitřních paprsků a tanec basových a tenorových tónů! Já dosud nesměl na klávesách Štěstí hrát a mračna Smutku příliš tížila vzdechy mé Puberty – oh, pošli mi jen, Bože, prosím, radost nějakou, nějakou radost, novou, netušenou, s věčným refrénem!..refrénem!... 63

Skepse.
Ó nepřicházej dnes! já se tě bojím, mne hrůza pojímá před sžíravou tvou analysí, Skepse! Já chtěl teď, bláhový, se těšit svými Illusemi i Naděje tu byla – ale ty znepokojuješ mne zas. Vše ztraceno. Řeznickou ozbrojena ocelí, ty pátráš po Betlémských neviňátkách... A já zase dnes krisi otce prožiju, jenž zírá zoufale na znetvořené mrtvoly svých miláčků... 64

V předtuše.
Já vím, že klidu nenajdu již. Mé naděje zůstanou nesplněny! Snad ještě naleznu tu a tam dobrý tón, ten vyznívat však bude na prázdno... Hlas odvěkých problémů zaniká v zmatcích ulic babylonských, a marna je snaha radit člověku, jenž hledá jen hnusné požitky těla. Toť budou konce horší počátků! Sestárlá kultura plnými ústy káže Lidskost, co starý Bůh se usmívá jen a kývá k tomu a klidně se nechává s trůnu svého shazovat... 65

V tvé vlny oněmlé...
V tvé vlny oněmlé se duch můj, Samoto, den ode dne víc potápí... nadarmo v dálkách časem zahřímá a chvílemi se blýská – mne z mojí Nirvany juž nevyruší nic! Pohrd’ jsem Člověkem. A na pouštích svých Hor jsem uhas’ všechna světla pozemských svých nadějí a v tupé žalosti jsem na studenou poklek’ zem a ruce umdlené marnými ranami v modlitbě beze slov k mlčícím výším spínám... 66

Confiteor.
Slyš mého srdce tepot, Pane, když na nebi se hvězdy rdí..., každičkým úderem svým, dobrý Bože, jen Tobě, Tobě jen mé srdce náleží! Tlum černých Snů když oblétá mou hlavu a Život hořkou číš mi k ústům podává, jen Ty, můj Pane, Naději mi pošleš, která v můj smutný pochod vítězný zpěv hrá. A chvíle bývají, kdy není přítele a není milenky, která zná duši rozjasnit, – oh, nikdo nemůže krom tebe, Bože, nad sinavým tím Mořem nový zkouzlit svit! A nechať bádavých a přeučených mozků sbor Tvou, Pane, jsoucnost hrdě popírá, já v pevné víře před Tebou svou hrdost skláním a srdce mé Ti Svobodného Muže hymny vyzpívá... 67

Nad uzavřenou historií mé lásky.
Ještě sním o Ženě... Však již to nejsi ty! Svou duši plamennou, kde nová slunce hoří, s královským Dědictvím já chtěl ti nabídnout, však ty jsi nedovedla ocenit můj dar. Ještě sním o Ženě... Vím, dlouho půjdu pouštěmi s oněmlým steskem osamělých duší, ale jednou přec pozdravím svou Vysněnou, lilii bílou, neskonalých krás, jež v srdce mého svadlý květ nadýchá nových svěžestí... 68

Smír.
I. I.
Slyš, drahá, nad sšeřelým krajem stlumená hudba zvonů zaznívá... teď je tu chvíle, kdy se otvírají srdce, hodina odpuštění, hodina vášnivá. Nuž, nakloň srdce své a zpovídej mne, ty květy kolem svědky jsou mé lítosti! nuž, rozhřeš vinu mou, bych očistěn zas mohl v tvé stonout náruči a zapomenout svojí hříšnosti... II. II.
Zas budem spolu písně hrát, písně z bouří vykvetlé... zas budou zraky štěstím plát, na březích řek až budem hrát, kol měsíc házet bude světlo své! A řeky budou klidny již, labutě klidně na nich snít... ta volná čela... žádná tíž nebude hruď nám svírat již a žádný pes nebude v smír ten výt! 69

Návrat.
Má duše po čase vždy vrací se zas k Tobě, Pane, jak holubice v archu Noemovu. Létala nad povrchem Země, hledajíc dnem i nocí příhodné místo pro umdlená křídla. A dni se zatměly, noci zas rozšeřily..rozšeřily... kam hlédla, hukot Bídy vln se valil zemským Údolím, i zželela se ubohé ta marná, nekonečná cesta a do Tvé archy, Pane můj, se vrací znova v pokoře... 70

Mé království.
Znáš tiché Údolí, kde nad stajeným lesů pláčem vášnivý reflex zapadajícího slunce hrá? Jsou dálky zamlklé... jen mezi stíny stromů se někdy vzdušné zjevy dívčí kmitnou... pak vlažným vzduchem hlas Boha Myšlénkou k srdci promlouvá... Toť mé je Království! A šťasten jsem, že v těchto končinách se dosud nikdy půda nezachvěla pod lůzy písní zvířeckou, již z cizích Území sem slyším časem zaznívat v stlumených ozvěnách... 71

Hovor na horách.
Já potkal sosny obrovské, když po horách jsem šel, a tehdy (byl jsem dobře naladěn) jsem sosnám takto děl: „Rcete mi, sosny milené, (já totiž z kraje malých tvorů jsem) čím to, že vy tak mohutně se pnete nad chudobnou tuto zem?“ „Oh, bloude,“ sosny pravily, „ten, kdo chce k nebesům se pnout, ne ze země, jež trpaslíky rodí jen, však od hvězd pokrm brát si musí navyknout...navyknout...“ 72

Ultima rerum.
To bude soumračný a teskný den a nebudou pět v hájích slavíci, až duše moje, nasycena pozemskými strastmi, se bude v nový svět ubírat, netušený, zářící. Tak zbožně ruce sepne na svých ňadrech, jako když modlila se v intimních dnech svých, s zahořklým úsměvem si na soud lidský vzpomene a s chvatem, Bože můj, se odebéře do království Tvých... 73

Slepému hudci.
Jen hrej tu píseň o Neznámých Světech, můj mladý, slepý příteli! můj rozburácej bol nad podlou Přítomností a obroď touhy mdlé jarními nadějemi! Tvé housle k srdci mému mluví, jak k plačícímu děcku milující matky hlas, a já jsem snílek zas, jenž v nové štěstí věří, v to štěstí tajemné, jež zkvétá za hroby... Jen hrej tu píseň o Neznámých Světech, můj mladý, slepý příteli! a v posled nejvyšší tón Naděje nech zaznít, by v smutky duše zklamané se zaryl na věky... 74 OBSAH.
1. Na vodách neklidu... 2. Večerní. 3. Mrtvé myšlénky. 4. Píseň. 5. Duše. 6. * * * 7. Odhoď meč! 8. Při četbě Nietzschea. 9. Já zpívám ti Satane... 10. Modlidba. 11. Bolesť. 12. V tobě tkví to, Duše! 13. Oh, Evo... 14. Ach neklovej... 15. Lítost. 16. Teskno je... 17. Improvisace. 18. Na adressu mezinárodních sofistů. 19. Má milá neboj se.. 20. Mistru Antoninu Sovovi. 21. V nehostinných půdách. 22. Očekávání. 23. Uprostřed dvou břehů. 24. Až zhasne dennice... 25. Pojď... 26. SámSám. 27. Budoucí zápas. 28. Po přečtení Maeterlinckových „Slepců“. 29. Milanovi. 30. Serenáda. 31. Po krisi. 32. Zda příjdeš? 33. Ó naděje... 34. Svatební. 35. Meditace. 36. Své poesii. 37. Excelsior! 38. V dnech těžkých soumraků. 39. Oh, ty mi ještě scházíš... 40. Nad lidstva Olympy... 41. Já čekám juž... 42. Své myšlénce (I. a II.). 43. Dnes, Bože... 44. Májová píseň. 45. Pozdě. 46. Milence. 47. V černé hodince. 48. Sloky polemické. 49. Odejdem. 50. V lese. 51. Ó bude den... 52. Říkám ti... 53. Milanovi. 54. * * * 55. Němý smutek. 56. Z koncilu stád... 57. Prosba. 58. Skepse. 59. V předtuše. 60. V tvé vlny oněmlé... 61. Confiteor. 62. Nad uzavřenou historií mé lásky. 63. Smír (I. a II.). 64. Návrat. 65. Mé království. 66. Hovor na horách. 67. Ultima rerum. 68. Slepému hudci.
E: av; 2006 [75]