Sám.

Bohuslav Květ

Sám.
O počestný svůj kord, na němž lpí ještě krev lotrů, úklady mi strojících, se v zamyšlení opírám. Jsem sám. Sám stojím uprostřed blátivého náměstí, plného hukotu maličkých zájmů denních, sám, neb není nikoho, kdo by mne náhle přátelským tónem pozdravil a kdo by mne vyrušil ze strnulého zamyšlení k novému zájmu pro život podáním bratrsky teplé pravice. Sám stojím. Pusto je ňadro mé a tvrdo srdce mé. Jen v chvílích světlejších se ještě vzedme hruď a srdce zabuší vášnivou touhou po neznámé duši, která by mi vstříc přinesla trochu pochopení. Jen někdy. A zase nic. Strnulé mlčení pak zase nastoupí – a bouře nenávisti jen se občas ozývá hlubokým zahřměním... 31