Sám.
O počestný svůj kord, na němž lpí ještě
krev lotrů, úklady mi strojících,
se v zamyšlení opírám. Jsem sám.
Sám stojím uprostřed blátivého náměstí,
plného hukotu maličkých zájmů denních,
sám, neb není nikoho, kdo by mne náhle
přátelským tónem pozdravil a kdo by mne vyrušil
ze strnulého zamyšlení k novému zájmu pro život
podáním bratrsky teplé pravice.
Sám stojím. Pusto je ňadro mé a tvrdo srdce mé.
Jen v chvílích světlejších se ještě vzedme hruď
a srdce zabuší vášnivou touhou po neznámé duši,
která by mi vstříc přinesla trochu pochopení.
Jen někdy. A zase nic. Strnulé mlčení
pak zase nastoupí – a bouře nenávisti jen
se občas ozývá hlubokým zahřměním...
31