Stromy.
Já miluji vás nade vše v přírodě, stromy!
Ať v lesích vidím vás neb v parcích nádherných,
ať u vod, podle cest neb v městech mezi domy,
vždy zbožně na vás zřím, hluboce pohnut, tich.
Šum listů vašich je mi hudbou jiných světů,
kde duše drahých mrtvých žijí v blaženství,
a zřím-li státi jako zázrak strom kdes v květu,
tu v duši dýchá z věčna ráje tajemství...
Do šedi žití mého jak oasy vryty,
vždy znavený zrak občerstvíte zelení.
Já miloval vás již, kdy oku ještě skryty
ty zdroje byly, odkud krása pramení...
Koruny vaše často přístřeším již byly
lásce dvou lidí vroucí, tiše oddané...
a čím jste vším, ó stromy, člověku vždy byly,
to vděčně v srdci lidském vryto zůstane.
Já miluji vás nade vše v přírodě, stromy!
Ať v lesích vidím vás neb v parcích nádherných,
ať u vod, podle cest neb v městech mezi domy,
vždy zbožně na vás zřím, hluboce pohnut, tich...
„Zátiší“ 1921.
45