PŮLNOC
Stín půlnoci svůj závoj věšel
nad zemí utichlou.
Klid vládl v ulicích, po kterých nikdo nešel
deštěm a tmou.
Spát nemohl jsem. Stesk mne divný schvátil
a smutku těžká pěst.
Klid volal jsem, jenž navždy se mi ztratil
v bludišti temných cest.
Na domov vzpomněl jsem a mladosti své luhy,
na dávno přešlý čas,
na stará snění, na zemřelé druhy,
na rodných polí klas.
Na zemi krásnou, milovanou zemi,
v níž pevně vnořeny
přes dálky prostorů jsou myšlenkami všemi
mé duše kořeny.
Klid půlnoci se v okno moje díval.
A jako fantomy
rej stínů bizarních na šeré ploše skrýval,
buše v mé svědomí.
Z tmy půlnoční, v níž rodná spiata země,
zněl utajený vzlyk,
22
jak tichá výčitka, jež sáhla do srdce mně
v bolestný okamžik.
Jak tichá výčitka mých bratří povražděných,
jichž řinoucí se krev
o pomstu volá, v duších zlhostejnělých
burcuje vzdor a hněv.
Na poplach bije do všech úhlů světa
k svým dětem v zemích všech,
že doba tu, kdy půda krví zkvétá
těch starých našich Čech.
Že zas se vrazi krvelačně smějí,
že zas je věšen Čech,
že rodnou půdu zas nám roznášejí
na koňských kopytech.
V stín půlnoci tak hlas zněl rodné země...
Vstal jsem a upřel zrak
v tmu ven, kde dálky šeřily se temně,
a nebe samý mrak.
A rozechvělý zřel jsem v mračen změtizměti,
jak se všech světa stran
šik ubírá se české země dětí,
po pomstě touhou hnán.
23
Hle, z Francie i z Kanady se ženou
i z plání Asie
mstít, zachránit svou matku uraženou,
synové Čechie.
Oh! Bijí pro ni věrná srdce posud,
hotová zemříti!
Vražedná Vídni, zpečetěn tvůj osud,
již hrany zvoní ti.
Zvoní je píseň táboritských šiků,
jež po staletí zní
na českých rtech zas ve vítězném vzkřiku,
tvá píseň pohřební.
– – Stín zmizel již a hvězdných světel příval
se zachvěl ve mračnech.
To ze chmur mizících se svobody svit díval
do našich starých Čech.
(Chicagský. „V boj“!boj!“, 13. X. 1916.)
24