ČESKOAMERICKÁ VĚTEV I. (1913.)
Na osamělé větvi této květ z jara vůní nedýchá, a nikdy z ní, když přijde léto, zpěv ptačí nezní do ticha. Bez mízy, listů, bez účele k obloze chladné, zachmuřelé ční větev, která usýchá. Šum větrů, který z dálky duje přes moře, pláně, pohoří, o krásách světa vypravuje a o životě hovoří. Však schnoucí větev osamělá se nepohne. Je zlhostejnělá. V ní zájem zhas’ a nevzhoří. Pták zpěvavý, když na ni sedne, tu ovane ho chlad a mráz. Znavené křídlo rychle zvedne a spěšně letí dále zas. Jak žalobný zpěv elegický či jako výsměv pamfletický zní ustrašený jeho hlas. 10 Té větve truchlé živoření je hořký paskvil na život. V ní vznětu, ruchu, síly není a zatrpklý jest její plod. Housenky, mšice, parasiti se pouze na ní šťastni cítí a ssají z ní jak o závod. A jednou vichr přižene se a smrti píseň zahude. Bouř poslední se nad ní snese. Staň se tvá vůle, osude! A větev zvadne, zhyne, spadne ku zemi cizí, zemi chladné, však v pádu šumět nebude. Tak lhostejně, jak žila kdysi, pražádné touhy necítíc, setlí a se zemí se smísí a nezbude z ní zcela nic. A bezohledná historie do desek svých pak o ní vryje: Byla kdys větev – a nic víc. 11 II. (1918.)
A přišel čas, kdy větev osamělá přec zašuměla. To bylo v onu noc, kdy nepřítel se plížil k prahům lidských příbytků a žhářskou rukou oheň do nich vrhal a krví barvil nebesa i zemi, vykrádal pole, chalupy a chrámy, a rdousil starce, do otroctví vlekl ženy a dítky. Kopyty svých koní úrodu ničil v štěpnicích a lánech a řetězy kul pro duchy a těla. V tu temnou noc, jež zburcovala lidstvo požárů dýmem, krví milionů, ta osamělá, živořící haluz se zachvěla, když strašný vichr zadul. To bylo tehdy, odvěký když vrah náš se zkrvácenou sekerou se plížil k rodnému kmenu, aby rázem podťal a k zemi skácel naši českou lípu a její tělo změnil v prach a popel v plamenném žáru světového ohně. 12 Však starý kmen, jenž po staletí dlouhá vzdoroval bouřím, sekerám a bleskům a z vlastní půdy ssál svou všechnu sílu, neklesl, nesklonil se. V těžké noci, jež jako příkrov na Evropu padla, zázrakem rozkvet’ v nejkrásnější květy. Vstříc jitru, v které vždycky pevně věřil, své větve rozpial, bouří omlazené, a pod košatou, šumnou korunu svou shromáždil všecky syny své a dcery. A zdravý kmen jim zárukou byl, že bude lépe po přejití vichřic. A dálná jeho větev, přesazená do cizí půdy, jež ji stravovala, svou mízu nezapřela. Jak by nová síla prýštila do ní z krve mučedníků, co na dunajských mřeli popravištích, a z krve reků, kteří vyšli rozbít říš násilí a křivdy. Každý záchvěv, jenž korunou hnul staré, rodné lípy, vyvolal ohlas u zámořské větve. A na hlas, který v dálné vlasti zazněl, a na poplach bil v zvony českých srdcí, na výzvu, zvoucí k odboji a lásce, k oběti krve, ke cti vlastní duše, k boji a slávě, k vítězství a pravdě, 13 v odpověď dálná větev zašuměla. – – – – – – – – – – Snad někdy uschne, snad ten čas je blízký. Snad v cizí půdě zahyne a setlí. Však žila přec, by v doby vlnobití kmen rodný nezhynul a mohl žíti. 14

PO SARAJEVSKÉM ATENTÁTU
Ponurý na vše padá stín, když nad říší se připozdívá a přízrak staletých už vin se oknem do Schönbrunu dívá. Oknem se dívá do paláce, kde na svých předků chladném trůně uvadlý, sešlý sedí vládce. Duše i tělo něčím stůně. Tělo se zvolna rozkládá a duší těžká chmura táhne. Rozvratu dusná nálada v ledové srdce časem sáhne. Vzpomínka za vzpomínkou vstává a v každé krev se temně míhá. A unavená klesá hlava. A v tmavém koutě Smrt už číhá. „CoCo, přízrakupřízraku, chcešchceš, neznámýneznámý, zde v podvečera mého chvíli? Zní výstřely.... To bratra mi v Mexiku tenkrát zastřelili. Já ničím nebyl ušetřen: Má vina to? Či cizí vina? Je pravda to, či je to sen, že měl jsem kdysi také syna?“ Vládce se nehne skloněný 15 a nepohne se ruka zvadlá. V tmu svítí pilník broušený, pod kterým Alžběta kdys padla. A zvolna z kouta setmělého Smrt záludným se krokem zvedá. A k vládci jde a vedle něho na habsburský trůn tiše sedá. A on ji vedle sebe tuší, je zvyklý jejímu již zjevu. Výstřely málo jen ho vzruší, jež rozlehly se v Sarajevu. Pod kletbou svých i starých vin staleté svojí dynastie se Smrtí řídí, vládce stín, osud dvojité monarchie. – Pohaslým zrakem zkaleným se v temné prázdno věčně dívá. A cítí, jak vše hyne s ním. A nad říší se připozdívá. (Chicagská „Svornost“Svornost“, 1. VII. 1914.)
16

AMERIČTÍ RESERVISTI
Kdo rakouský jsi poddaný, císaři pánu oddaný, chystej se k cestě! Hola! František Josef volá. Jsou dnové v říši neklidní. František Josef ve Vídni dal rozepsati listy na všechny reservisty. Mládež povinná vojnou má z toho radost hojnou. Však marně čekají na ni rakouští vojenští páni. Vojenští páni v říši do Ameriky píší, chtí české mládence zvábit: „Pojďte se k nám dát zabít! Kufříčky připravujte, ke plukům narukujte, životy pojďte klásti na oltář širší vlasti! Přijeďte rychle z dálky do loupežnické války. 17 Pokořit chceme Srby, moc už nás záda svrbí. Vstříc jdeme velkým změnám. Německo pomůže nám. Přijeďte v naši stranu stříleti do Slovanů.“ Tak píší páni z Vídně, a reservista klidně čte si to v Americe. Baví se převelice. Svůj kufřík nepakuje, ke pluku nerukuje. Neví, proč v květu žití má se dát zastřeliti. Čte výzvu k vojně z dáli, dí: „Zdrávi vzkazovali!“ A potom s myslí hrdou jde vypít jednu tvrdou. Ta jde mu k duhu posud, však širší vlasti osud i celé monarchie mu zcela lhostejný je. 18 Rakouská celá říše k úpadku spěje tiše, ke zmatkům převelikým, nelitována nikým. Nikdo ji nelituje, nikdo ji nemiluje. Lidé, jež volá k zbrani, dělají vtipy na ni. V srdcích však za to žije ku Srbsku sympatie. Kde kdo dí: „Každopádně řežte do toho řádně!“ Po pomstě touha kvete za křivdy tisícileté. Hoj, vy vídenští páni, přišel den zúčtování. Za křivdy, persekuce, k pomstě se zvedly ruce. Slovanstva obr vstává a na pochod se dává. Svět zase po dlouhých rocích se zachvěl při jeho krocích. 19 Staré se říše boří. – A Evropa už hoří. (Chicagský „Duch Času“, 2. VIII. 1914.)
20

PADLÝM ČESKÝM DOBROVOLNÍKŮM
Vojáci naši v Rusku, ve Francii, vojáci naši v černé zemi tlící, co padli jste, když jiní ještě žijí, co padli jste jak boží bojovníci za českou věc, poprvé v tři sta letech – nad hroby vašimi květ a tráva rostou a šeptají o nadějích a vznětech, s nimiž jste šli za povinností prostou: vlast vysvobodit, z hrobu zvednout znovu... Tak šli jste, dusíce sny o domovu, o zpěvu dívčím, květech, o mládí. Však jméno vaše ve všech příštích dnech vždy bude žíti, symbol našich Čech, jež samy sebe nikdy nezradí. (Chicagský „Šotek“, v květnu 1916.)
21

PŮLNOC
Stín půlnoci svůj závoj věšel nad zemí utichlou. Klid vládl v ulicích, po kterých nikdo nešel deštěm a tmou. Spát nemohl jsem. Stesk mne divný schvátil a smutku těžká pěst. Klid volal jsem, jenž navždy se mi ztratil v bludišti temných cest. Na domov vzpomněl jsem a mladosti své luhy, na dávno přešlý čas, na stará snění, na zemřelé druhy, na rodných polí klas. Na zemi krásnou, milovanou zemi, v níž pevně vnořeny přes dálky prostorů jsou myšlenkami všemi mé duše kořeny. Klid půlnoci se v okno moje díval. A jako fantomy rej stínů bizarních na šeré ploše skrýval, buše v mé svědomí. Z tmy půlnoční, v níž rodná spiata země, zněl utajený vzlyk, 22 jak tichá výčitka, jež sáhla do srdce mně v bolestný okamžik. Jak tichá výčitka mých bratří povražděných, jichž řinoucí se krev o pomstu volá, v duších zlhostejnělých burcuje vzdor a hněv. Na poplach bije do všech úhlů světa k svým dětem v zemích všech, že doba tu, kdy půda krví zkvétá těch starých našich Čech. Že zas se vrazi krvelačně smějí, že zas je věšen Čech, že rodnou půdu zas nám roznášejí na koňských kopytech. V stín půlnoci tak hlas zněl rodné země... Vstal jsem a upřel zrak v tmu ven, kde dálky šeřily se temně, a nebe samý mrak. A rozechvělý zřel jsem v mračen změtizměti, jak se všech světa stran šik ubírá se české země dětí, po pomstě touhou hnán. 23 Hle, z Francie i z Kanady se ženou i z plání Asie mstít, zachránit svou matku uraženou, synové Čechie. Oh! Bijí pro ni věrná srdce posud, hotová zemříti! Vražedná Vídni, zpečetěn tvůj osud, již hrany zvoní ti. Zvoní je píseň táboritských šiků, jež po staletí zní na českých rtech zas ve vítězném vzkřiku, tvá píseň pohřební. – – Stín zmizel již a hvězdných světel příval se zachvěl ve mračnech. To ze chmur mizících se svobody svit díval do našich starých Čech. (Chicagský. „V boj“!boj!“, 13. X. 1916.)
24

ČESKÉ VOJSKO.
Na Veliký pátek při pašijí hlase vždy prý jednou za rok Blaník otvírá se. Stará kronika ti báseň o tom píše, ujařmený lid si o tom šeptá tiše: „Už je Velký pátek, už nás na kříž bijí, už nám kolem čela věnec z trní vijí. Už nás bičovali, v bok nám vbodli kopí, už Vlast, naši matku, v proudech krve topí,topí. Už nás Vídeň vraždí, už nás v pouta jímá, kde je naše vojsko, v Blaníku jež dřímá? Kdo pomůže zemi, která k smrti sténá? Kdy dub na Blaníku už se zazelená?“ Ticho ve vesnicích, ticho v celé zemi. Zraky plny hněvu, ale rty jsou němy. Trpí země česká, trpí po staletí. Ale mezi lidem divná zpráva letí. Divná zpráva letí, druh ji druhu sdílí, rytíři že z hory dávno vyrazili. 25 Blaník otevřel se za měsíčné noci, vojsko vyjelo ven, Čechám ku pomoci. Šťastně uniklo svým nepřátelům, vrahům, vítězně se vrátí k volným českým prahům. Je to naše vojsko, z vyhnanců a zběhů, ze všech světa konců, od všech moří břehů. Prapor český zase nad hlavou jim vlaje, svobodu s ním nesou do českého kraje. Lid si o tom šeptá, hlavu k zemi kloní: „Slyšíte už z dálky temný dusot koní? Blaník už je prázdný! Vojsko ale žije. Nepřítele bije, za Čechy se bije!“ A lid, který mlčel, šeptá v rozechvění: „Proroctví se plní, konec utrpení.“ V chalupách lid tajně sobě vypravuje: Z Francie a z Ruska český vítr duje. V Praze naslouchají v temné noční tiši. Zdá se jim, že náhle v mlčení tom slyší, 26 v Karlově jak mostě nad vlnami řeky Bruncvíkův meč hnul se, jenž tam zazděn věky. (Chicagský „V boj!“boj!“, 27. X. 1916.)
27

HNÍZDO SOKOLÍ.
V klínu hor, kde černé bory šumí po skalinách zpěv svůj dumavý, v zemi, kde vše k srdci mluvit umí, kámen dějiny kde vypráví, ozvěna kde staré slávy dřímá, zakleta v klid tichých údolí, od Šumavy k horám Orlickým až leží staré hnízdo sokolí. Přitisknuto k tesům horských štítů, v hromu třesk a v nočních vichrů let hnízdo sokolí jak přední hlídka ční tu nad propastí v cizí, chladný svět. Odolalo bouřím po staletí, vždy v něm sídlil nezdolaný vzdor, po staletí hnízda toho děti v svět se rozlétaly z českých hor. Kolikrát nám hnízdo zapálili, kolikrát je smetli do prachu, kolik sokolů nám zardousili v posměch, k potupě i k postrachu! Na Moravské Pole zavlekli je, kde se Habsburk prvně pousmál. 28 Sokolí však hnízdo stále žije, sokolí rod plemení se dál. Sokola jsme zřeli vylétati, k Bodamskému jezeru až vzlét’. V Kostnici ho umučili kati, by se nikdy nemoh’ vrátit zpět. Z plamenů však vzlét’ jak fénix zlatý... Zas ho poznal jeho věrný lid. Roj se vznesl z hnízda, pomstou vzňatý, zkřiknuv: „Zabít, bít a neživit!“ Středověké nebe zatmělo se mračnem sokolích těch perutí. Ustrašené lidstvo zachvělo se v bázni, bez dechu a bez hnutí. Jak to v skalách naříká a hvízdá! Slávy epopeje umírá... Sokol jiný, z českého též hnízda, v světa labyrint se ubírá. Zákon bratrství a pravdy plamen na perutích nesl v světa kraj, v Naardenu až, opuštěn a znaven, v klidu smrti našel srdce ráj. Sokolí pak hnízdo osiřelo, 29 zdálo se, že zcela vymřelo. Pod skalami dole neveselo, smutek lidem padal na čelo. Zas však sokol z hnízda vylét’ náhle, „Nepopustíme!“ zněl jeho hlas. České luhy, tesklivé a zprahlé, po letech se zelenaly zas. Jakou v Čechách vykouzlil nám změnu, neohroženě a vesele! Až pak Němci k Alpám u Brixenu přikovali hruď tu z ocele. Sokolí však hnízdo žije, žije, sokolí z něj stále vzlétá roj. Nenávidí klec a křídly bije na poplach: V boj, v starý český boj! Bouř ať hřmí a vichry nocí letí, na svět celý padá strach a děs. Všichni z hnízda, české země děti! Naše bitva bojuje se dnes! Dva nás vedou sokolové diví, mladý však jich duch a jejich spár. Z našeho jsou hnízda, z české nivy, český plane z jejich zraku žár. 30 K nejkrasšímu leťme s nimi cíli, v boj, kde o volnost se zápolí, by nám zase Němci nezměnili v klec to staré hnízdo sokolí! (Chicagský „V boj!“boj!“, 17. XI. 1916.)
31

ČESKÁ SRDCE.
Když večera modravý závoj nad zemí utichlou splývá, a z prérie zavoní tráva a hvězdy se rozsvěcují, zapomenutý nápěv, zapadlá slova snivá zadechnou v duši a o jiném kraji vypravují. O dálném kraji, tam u nás, kde jinak a důvěrněji vlní se pole a šumějí lípy a praskají klasy, o kraji, jehož vzpomínek kouzla světem nás provázejí, nás, věčně začarované do jeho tragické krásy. Do jeho tragické krásy, ze starých dějů jež hřímá, jež za noci kvílí z rozvalin jeho zbořených hradů, jež z duše lidu na cizince hledí očima záhadnýma, vzpomínka neumírající vší naší slávy i pádu. Jak často, když modravý večer nad zemí utichlou splývá, a hvězd bledý přísvit tajemné hloubky dodává výším, slýchám, jak domoviny mé hlas zdaleka zpívá, a mohutný chorál všech českých srdcí v něm slyším. Těch srdcí tam doma, jež čekají ve vzdoru, v bázni, zdrcená, rozšlapaná, však nepřemožená dosud, jež doufají věčně, že brzy hlas polnice zazní, jímž signál dá k odplatě vrahům dějin se valící osud. I všech srdcí v cizině, jež ze všech pevnin a moří se spojila v nezlomný řetěz k velkému svobody dílu. 32 Všech generací minulých vzdor a oheň v nich hoří, všech našich reků a mučedníků v sobě spojují sílu. Oh, jaký to nezlomný řetěz! Jej staletí poroby kula, v něm slily se slzy a krev a vše, co v nás vřelo a mřelo! O řetěz českých srdcí zlomí se nepřátel pýcha ustrnulá.ustrnulá, zdrcena smrtelným úderem ve své zpupné a proradné čelo,čelo. (Chicagský „V boj“!boj!“, 1917.)
33

NA POLÍCH KATALAUNSKÝCH. (K výročí bitvy na Marně.)
Již zdálo se, že vskutku do nebes německé pýchy stromy růsti budou, že Evropa, v smrt vklíněna a v děs, se pod zátopou krve zalkne rudou, že pousmát se může Attila, jenž nad Sprévou se triumfem chtěl opít, hodina Francie že odbila v rachotu děl a v cvalu pruských kopyt. Z ran tisícerých míza Belgie prýštěla k zemi, po níž železnými kročeji táhla plavá bestie, puštěná z mříží klece v Postupimi. – A ne, přec nezvítězil Attila! V nejtěžší chvíli, ve smrtelné křeči lva Belfortského síla ožila. Vždyť srdce světa bylo v nebezpečí,nebezpečí. To srdce světa, Paříž, město měst, jímž svět zas měl se obrodit a zmládnout, se k slávě zase bojem mělo vznést, a nikdy pokořit se, nikdy padnout... 34 Francie rytířská zas povstává, v boj řítí se na Katalaunské pláni. Národ, jenž mře, však jenž se nevzdává, lvím krokem vpřed jde se zaťatou dlaní. A hordy Hunů zase prchají Francie starou slávou oslněny. A vítězství jak kráčí po kraji, svět oddechl si vděčně, zachráněný. (Chicagské „Jednou za čas“, září 1917.)
35

VŮDCI NÁRODA. (K příjezdu Masarykovu do Ameriky.)
Ne roků čtyřicet – my celých tři sta let bloudili pouští. Hoře jen šlo s námi a ponížení. Kdesi za horami kraj zaslíbený, volnosti byl květ. Kolikrát hlavu k marné vzpouře zved’ uštvaný národ. Skloněn pod ranami dál nezlomen šel k cíli pustinami, kde často v duše kanul skepse jed. Pak zavál vichr, který říše boří. Svět celý rdí se v ohni, krve moři. – Je konec bloudění, je velkých činů čas. Zas vlaje prapor božích bojovníků, jenž s Tebou v čele v nerozborném šiku z poroby ku svobodě vede nás. (Chicagské „Jednou za čas“, květen 1918.)
36

FARÁŘSKÁ HISTORKA. (Dle známé noty.)
Hádaly se dvě babičkybabičky, jaký život povedou, koupí sobě automobil, do Chicaga pojedou. [Ano, ano, je to pravda, ano, ano, je to tak!] Chicago je krásné město, kněz tam sedí na faře, oddává tam, křtí a řeční, v zimě, v létě, na jaře. [Ano, ano, je to pravda atd.] Ale musím taky říci, aby děj byl úplný; nebyl to kněz jako jiný, byl svobodomyslný. [Ano, ano, je to pravda atd.] Oveček měl poslušných dost, ale žádné nehodné. Žily všichni jako ovce v svorné obci svobodné. [Ano, ano, je to pravda atd.] 37 On je pásl, hlídal, stříhal, křtil jim jejich jehňátka, kus od kusu pětka pouze, život jako pohádka! [Ano, ano, je to pravda atd.] Ale věčně věkův ovšem nemoh’ se jim věnovat. Přišla válka... A on chudák musel náhle rukovat. [Ano, ano, je to pravda atd.] K odvodu se přišel stavět na rakouský konsulát, za císaře pána potom začal strašně bojovat. [Ano, ano, je to pravda atd.] Bojoval jest s vehemencí, s velkou chutí nad míru. Neřádil tak nikdy nikdo v celém širém vesmíru. [Ano, ano, je to pravda atd.] Ovečky pak jeho hodné přenesmírný úžas jal. Divily se jeho nervu: „Chlapík, ten náš generál!“ [Ano, ano, je to pravda atd.] 38 A že se tak vyznamenal, brzy velký „lénunk“ bral. Měsíčně dvě celé stovky! Co si, duše, přeješ dál? [Ano, ano, je to pravda atd.] Všichni svatí tancovali, on jich k sobě pozval pár, pomáhal mu svatý Kašpar, Melichar a Baltazar. [Ano, ano, je to pravda atd.] Masaryka rozsekala trojice ta přesvatá. Volali: „Pryč s Masarykem! Držte se radš Sabatha!“ [Ano, ano, je to pravda atd.] Samostatnost českých zemí? To jsou kejkle neplodné. My chcem’ jen Svobodnou Obec, ne však Čechy svobodné!“ [Ano, ano, je to pravda atd.] „Lénunk“ chodil pravidelně vždycky koncem kvartálu. Když v tom náhle puma praskla ve „Providence Journalu“. 39 [Ježíšmarjá, je to pravda, ježíšmarjá, je to tak.] Puma praskla s velkým hlukem, s detonací hřmějící, že se fara otřásla na osmnácté ulici. [Ano, ano, je to pravda atd.] Pan farář se taky otřás’, jak pudlík se oklepal. „Čist jsem! konsul je mým svědkem!“ Do „Plácačky“ též to dal. [Ano, ano, je to pravda atd.] Ze všech spolků ihned vystoup’, zvlášť z těch, kde to nenese, dokud prý se neočistí, v spolcích ani nehne se. [Ano, ano, je to pravda atd.] V Svobodné jen Obci zůstal, dále sedí na faře. Řeční, křtí a kopuluje, v zimě, v létě, na jaře. [Ano, ano, je to pravda atd.] Ovečky jsou zkoprnělé, větší je teď úžas jal: 40 jak je čistý, jaký nerv má! chlapík, ten náš jenerál! [Ano, ano, je to pravda atd.] (Chicagský „V boj!“boj!“, 4. IV. 1916.)
41

HYMNA SVOBODNÉ OBCE.
My z Obce Svobodný k světu jsme podobný, my si to můžeme odhlasovat. Nikdo nám nemůže za naše peníze, nikdo nám nemůže rozkazovat! Chicagští aktéři, copak si myslíte, že pro vás sestárnu jenom o rok! Marná to námaha! Allah je Allah, a František Iška jest jeho prorok! Vzhledem ke skandálu z Providence Journalu,Jouranlu musíme prohlásit tady předem: Iška je nevinen, dnes, zítra, každý den! 42 Rakouský konsul a Bůh je svědkem! Bral-li a jak mnoho, co je nám do toho? Nač dělat zbytečnou revoluci? Co je nám do toho? My jsme jen od tohotoho, abysme přijali resoluci. A když je přijata, Obec je dojata; na Išku musíme kolektovat. Pan Iška pak může za naše peníze „Spravedlnost“ celou zažalovat. Vždyť Obci Svobodné všecko jest podobné, jest nás tu více než osmdesát. 43 Nejsme malicherní, spíše Melicharní, Iška a Melichar budou plesat: „Ty a já, ty a já, ty a já, to jsme dva, strčíme do kapsy Masaryka. Život je přepestrý. Hloupý je Silvestri, hloupější jest česká Amerika! Oba dva jak jeden, jedenkrát za týden, můžeme na Čechy špínu líti. Při tom z nás každý je čistý jak lilie! Zwiedinek může to dosvědčiti. (Chicagský „V boj!“boj!“, 14. IV. 1916.)
44

V CIZÍCH SLUŽBÁCH.
Pelichá časem skoro každý pták anebo aspoň mění peří. Dnes nikdo nevěří (už je to tak!), jediný Iška ještě věří. Pan Iška věří, čeští poslanci že psali článek „V cizích službách“, že k Vídni šli a šlapou nohou svou po českých nadějích a tužbách. Že muži přední v našem národě,národě zrovna tak jako Iška cítí, že píší: „Nepřejeme svobodě, my chceme dále otročiti.“ Nevěří tomu v světě nikdo už, pan Iška ale věří všecko, že v Čechách dneska každý už upírá zraky na Německo. Že zapomněl, kým král náš Otakar zavražděn byl kdys na Moravském poli, že zapomněl, kdo nesl smrt a zmar, a proč nás tři sta let vše v Čechách bolí. Že zapomněl ve hrůze dnešních dní na Bílou horu, kterou pomstychtivý 45 postavil Habsburk, jak kříž náhrobní na hrob, v nějž klesl národ živý. Že na Německo zraky upírá a že upírá zraky k Vídni a praví: „Blaze v spárech upíra, když rabové jsme, když jsme bídní.“ Nevěří tomu v světě nikdo už, pan Iška ale věří všecko, že z národa, jenž stál tu jako muž, se stalo slaboduché děcko. Děcko, jež všemu nyní směje se, Komenskému i Havlíčkovi, děcko, jež bázní náhle chvěje se, že svobodu snad přináší čas nový. Nevěří nikdo, Iška věří jen, že národ náš je šťasten v službě cizí, a s toužebností čeká na ten den, kdy z knihy dějin nadobro už zmizí. Nevěří nikdo, Iška věří jen, že s Vídní smířila se Praha, že Čech snad zapomněl už na Brixen a též na Havlíčkova vraha. 46 Jen Iška věří, kaplan nevěry, jenž dříve kaplanem byl víry, a když nemůže výti s pátery, tož aspoň vyje s oficíry. S oficíry a s konsuly, s vídeňskou „Neue Freie Presse“! Hle, aspoň s těmi shodne se, když s nikým jiným neshodne se! Iška se shodne s nimi obzvláště v nynějších těžkých krisích, shodne se s nimi ale především v činnosti svojí v službách cizích. Že pravdu má, to rád mu dotvrdí leckterý odběratel. Žvast jeho vděčně Iška otiskne v dopisech „Od našich přátel“. (Chicagský „V boj“boj!“, 11. V. 1916.)
47

DALEKO ODTUD...
Daleko odtud, tisíce milmil, kdes leží česká země. Jak často za večerních chvil z té dálky mluví ke mně. Mluví smutkem svých starých hor i steskem svojích plání, a tichem měst, v nichž zkrušen vzdor, i vsí, k nimž noc se sklání. Mluví svou slávou minulou, jež šla kdys přes ty kraje, i přítomnou svou porobou, v níž příští osud zraje. Daleko odtud, tisíc mil, myšlenky letí. A maně hlava se sklání vzrušená v bezmocné, slabé dlaně. A všechno mrzí a bolí hned a rozteskňuje dálka. Tam vzniká z krve nový svět a zuří velká válka. Tam padají těl tisícetisíce, rodí se nové duše. 48 A zde... svou cestou dál jde vše krotce a tiše a hluše. V idylle, jíž nic neschází, sní česká Amerika, a v masce Husa přichází kněz nevěry a říká: „DaIeko odtud, tisíce mil, kdes leží česká země. Co je nám ale do toho? Přátelé, uvěřte mně! Jest pravdou, na náš národ že padly teď dnové žalní. Však zbaví-li se Rakouska, pak bude klerikální. Jak já zde vidím do toho, lze těmito říc’ slovy: Jen pod Habsburky může být náš národ pokrokový. Nechtějte, Češi, svobodu, to není pokrokové, třebaže za ni bili se kdys vaši pradědové. 49 Střezte se, prosím, nejvíce masarykovských léček! A věřte jen, že z opice povstal náš pradědeček.“ (Chicagský „V boj!“boj!“, 15. IV. 1916.)
50

PÍSNIČKA SOCIALISTŮ V ČECHÁCH.
Hrály dudy na Dunaji, my jsme je slyšeli! Šmerala nám chtěli dáti, my jsme ho nechtěli! My radš F. V. Krejčího, to je něco lepšího! „Stojíme při svém národě!“ co lze chtíti většího? (Chicagský „V boj!“boj!“, 11. V. 1923.)
51

BÁSEŇ SLAVNOSTNÍ K OTEVŘENÍ IŠKOVA HUSOVA DOMU V CHICAGU.
Hus spálen byl a jeho popeli spočinout v Rýně dali jeho kati. Jest tudíž jisto: Tuto neděli se Mistr Jan Hus v hrobě neobrátí. Neobrátí se, třebas v tento den ve jménu jeho dům si otevírá pan doktor Iška, chytrý občan ten, jenž černožlutý prapor hrdě svírá v své pravici a volá: „Všichni sem pod prapor můj, neb pod tou barvou právě bojoval Žižka dávným před časem k své slávě jednak, jednak k mé též slávě. Můj prapor černožlutý, na mou čestčest, vlá, symbol zářný husitského vzdoru, nad čelem mým, jež takřka čisté jest a jež jest lepší poplužního dvoru. Sem pod můj prapor! Já vás budu vést dle instrukcí, jež c. k. konsul dá mi. A konsul nelže. Vždyť má, jak já, čest, a jako já, i on jest chvalně známý. 52 Toť prapor jest, o němž už Havlíček řek’: „Moje barva černá jest a žlutá, mé heslo: Silvestri a Zwiedinek, dvě jména krásná, čistá, nedotknutá.“ Pro prapor ten na dvaadvacáté jsem ulici teď postavil si stánek, by z něho v duše vaše dojaté vál libý c. k. konsulátní vánek.“ Tak volá Iška, prapor třímaje. Jdou k němu všichni, co mu na soud dali. Svobodná Obec tady celá je. Muži co duby, muži jako skály. Na černožlutý prapor přemilý hledí a žár jim silný v očích hárá. Vždyť ve „Vesmíru“ sobě před chvílí přečetli článek A. G. Melichara. Takový článek duši posílí, když dočteš se, jak spojenci jsou bídní, a v Rakousku jak bez běd, násilí,násilí našemu lidu kynou dnové klidní. Když dočteš se, jak národ přešťasten jest v Rakousku, a jak to jeho štěstí chce zkazit Masaryk, největší aktér ten, jehož by zem neměla ani nésti. 53 Dům otvírá se! Bum, tarara, bum! Zní řeči, muzika teď začne hráti! A jméno jemu dáno Husův dům. Vždyť Mistr Jan se v hrobě neobrátí! Jest vlastně svěcení to praporu, jímž duše malinké jsou v hloubi hnuty. Iška dí, že to prapor Táborů. Však jak to přijde, že je černožlutý? (Chicagský „V boj!“boj!“, 30. VI. 1916.) 54

HŘBITOVE, HŘBITOVE...
Národní Hřbitove, zahrado zelená, do tebe padají předrahá semena, padají, padají, leč nevycházejí, zatím co zástupci pořád se scházejí. Je s českou zemí zle, jak lze denně čísti, hřbitovní zástupci ve schůzi se vyspí. Bondy se kupují za drahá semena. Co proti tomu je česká zem vzdálená? Vstávejte, Čechové, za volnost bojovat, jen prosím, neračte ze spánku burcovat zástupce v Národním hřbitově k posledu, kteří se scházejí ve škole ve středu. Vstaňte a vystupte na skálu vysokou, abyste viděli, jak bondy kupujou. Čechy jsou ničeny, Němec všecko odnes’, ale my, zástupci, jsme tu celí podnes. Národ je vražděn, my v suchu zde sedíme. Až bude mrtev, tak my ho pak pohřbíme. To je to jediné, co můžem’ dělati, ovšem, jen když někdo lot za něj zaplatí. (Chicagský „V boj“!boj!“, 27. X. 1916.)
55

PŘI „PRODANÉ NEVĚSTĚ“. (Dru J. E. S. Vojanovi v Chicagu.)
Jak vlahé vlny proud by náhle tebe ovál v ledové poušti, kde jsi dlouho strádal, jak drahé ruky stisk by tebe poceloval ve chvíli přetěžké, kdy smutek na vše padal, jako by známého tě větru závan vzal – a s tebou stanul v kraji zcela jiném, kde prvně děvče své jsi zulíbal tam doma nad Berounkou pod Tetínem. V pohnutí radostném, za něž jsem, žel, se styděl, když hudby čaromoc mne v pouta svoje jala, modravý šátek jsem kdes v modré dálce viděl, jak naše maminka ho tenkrát nosívala, a pole viděl jsem, kde v praskot zlatých klasů zněl hmyzu zpěv a jásot skřivaní, ta pole, kterými za oněch dávných časů nás děti vodila, a její usmání. A jak zněl hudby vír a tonů vroucích nával, já lesních stromů šum jsem slyšel nad hlavou, jak v ony dny, kdy otec sebou brával mne do vsi přes pole, zavlhlou doubravou. A zřel jsem vše, co navždy v nenávratné hlubiny padlo: nevinnost a dětství, i vše, co přišlo pak, a co snad bylo špatné, smír, hoře, cynismus a vztek a pokrytectví. A znovu prožil jsem své prvé lásky zmatek, 56 květ citů, pochyb květ, jenž pošpiněn v prach klesl, svou květnou neděli a též svůj velký pátek, a cestu křížovou, po níž jsem kříž svůj nesl. Náš kraj jsem viděl zas a jeho podzimy, jež slunným tichem se v luh nesly utichlý, když konec prázdnin byl, údery ostrými když větry říjnové do lesů zadýchly. A věcí truchlivost a něhu rozloučení a jízdu do Prahy, kde jiný život vřel, kde o mém mladistvém a krásném poblouzení kameny hovoří – to vše jsem zase zřel, jajá zase Prahu zřel a západ nad Petřínem, studentských nálad zas rozkvetly pomněnky, a promenády zřel, kde pod závojů stínem s Jeníky koketují Mařenky. Zas bezstarostný hlas jsem zaslech’ starých druhů, zas český vzduch mi stoupal do hlavy, zas meze kvetoucí jsem polabských zřel luhů, Ještěda obrysy a stráně Vltavy. A duši mou zas náhle rozechvělo, co včera myslil jsem, že dávno nebolí. A nostalgicky srdce se mi rozželelo, proč nikdy v Čechách jsem se nepodíval do Babiččina údolí. A jak zněl hudby vír a tonů vroucí nával, myšlenek spletených mi hlavou letěl roj, 57 a v procitnutí zlém jsem stěží rozpoznával, že sedím v Chicagu ve státě Illinois. – Jak divno člověku, když náhle pomyslí si, že svět jest jinde, zde že dobou touto se píší noviny a tisknou časopisy, a lidé sedí u kamen a čtou to. (Chicagská „Poděbradka“Poděbradka“, 1918.)
58

BONDY SVOBODY.
Kdo nudným životem se trápíš, kdo v spárech jsi se ocit’ smutku, kdo srdce churavé máš láskou či nemocen jsi od žaludku, kdo černými skly v svět se díváš, žal všude zříš a nehody – dej výhost stesku, zjasni oči, běž, kup si bondy Svobody! Kdo unaven jsi velkoměstem a střás’ bys je rád se svých beder, kdo teď už, ač je dosud chladno, se v duchu lekáš letních veder, kdo ženu máš, jež stále myslí na různice a rozvody – provolej: „Svoboda ať žije!“ a kup si bondy Svobody! Kdo pilně z bojiště čteš zprávy a čteš, že o dvě míle blíže po strašidelně velkých ztrátách Hunové mají do Paříže. Kdo bojíš se, že Němec vyhrá, ač nemáš pro to důvody, přičiň se, aby vyhrát nemoh’, a kupuj bondy Svobody! 59 Kdo na byznis jsi se jen vrhl a oddáváš se spekulaci, zbohatnout chtěje v době krátké buď chytrostí a nebo prací, kdo na vynálezy jen myslíš, na podniky a obchody – věř, spekulace nejlepší je, když koupíš bondy Svobody! Kdo rád bys chtěl jít do zákopů rekovským duchem rozňatý, a nemůžeš jít, poněvadž máš asthma či snad jsi hrbatý, bojuj zde doma, nedbej pranic na nelaskavost přírody, dollarem místo puškou střílej a kupuj bondy Svobody! Kdo o Rusku máš pochybnosti, a ptáš se, jak to půjde dále, když Vladivostok obsadili Japonci s Brity nenadále, kdo zříš, jak Němci rozkrádají pšenici z ruské úrody, kdo nechceš, by též nás to stihlo – jdi, kup si bondy Svobody! Kdo toužíš, aby šťastně dopad’ boj veliký za volnost světa, 60 by s trůnu svého navždy spadla teutonských vládců rota kletá, by z prachu poroby své vstaly spoutané malé národy – svým dílem musíš přispět k tomu a koupit bondy Svobody! (Chicagská „Slavie“Slavie“, 9. IV. 1918.)
61

PO BITVĚ U ZBOROVA.
Svatopluku Čechu, spící v hrobě, smutný pěvče písní otroka, zachví se tvé srdce v této době, nad Prahou když noc jde hluboká a pod Vyšehradu skalní stěnou ve vln šumu cosi zajásá, že tvůj lid šíj zvedá ujařmenou a že kletá pouta setřásá? Srdce chrabré! Ne, už pravdou není výčitka tvá trpká, neblahá, že rab mříti za sebe s to není, že jen na jatky jde za vraha. Srdce z kovu, jež jsi v hněvu, v bázni tolikráte bilo na poplach, jak je ti, když vřava boje zazní v kamennou tvou hrobku v nočních tmách? Pušek rachot sen tvůj ruší temně, hřmění děl v říš smrti zapadá – k hranicím to tvojí české země postupuje česká armáda! Národ otroků jde k súčtování, v hroznou zbraň se mění řetězy, 62 svobodu nám nesou z ruských plání naši mstitelé a vítězi. Vpřed se valí jako bouře divá, vzkřísil snad Bůh mrtvé Husity? Už je v proudu česká ofensiva, o které jsi nesnil ani ty! Čech zas v boj se žene velkolepý, za svou věc zas mře a krvácí. Nezdá se ti, že zas duní cepy a zas utíkají křižáci? Nezdá se ti, jakoby se hroby otvíraly a duch hrdinů z nejslavnějších našich dějin doby ohněm přeléval se do synů, jak by opět světem řítila se stará česká hradba vozová, jak by k vítězství ji vedl zase zeman z Kalicha a z Trocnova? (Chicagská „Slavie“Slavie“, 17. VII. 1917.)
63

28. ŘÍJEN 1918.
Z podzimních oblak bledý stín se sklání k oboře u Hvězdy a k bělohorské pláni. A vítr vane zas, jak vanul častokráte, a v barvách brunátných zas listí šumí sváté. Z hlubiny minula van divný zase letí přes alej topolů a starých dubů sněti. Však dnes už marně stará snění křísí o bitvě prohrané, jež svedena tu kdysi. – Slyš, šelest tajemný nad svadlým trávy stvolem, jak neviditelný by kdos tu chodil kolem. Jak vstal by z hrobu kdos, jenž tři sta roků tady byl zazděn za živa v tom místě hanby, zrady. Jak by se rozhlížel do říjnového ticha, udiven naslouchal, že zem dnes jinak dýchá, že v barvách radostných obora hýří stará, že vítr podzimní dnes hlásá příchod jara, ve vlání důvěrném se k sobě kloní stíny a plny zlata jsou oblaků zříceniny. 64 Čas zastavil svůj let nad bělohorskou plání, kde z kostí mstitel vstal a volá k zmrtvýchvstání. A chvíle veliká jak tichem věčna pluje, zem česká v kráse své radostně oddychuje. (Chicagské „Jednou za čas“, listopad 1918.)
65

ČTYŘI OSMNÁCTKY. 1618.
Praha jedná bez vší etikety, na respekt a úctu nedá nic. S oken hradu královského letí páni Slavata a Martinic. Starý hrabě z Thurnu na kůň sedá, do Vídně si pro pomsty jde daň. Na obzoru ponuře se zvedá jako hrozba bělohorská stráň. 1718.
Pohřební nám hrany odzvonili, míru už nám vzali na rubáš. Hrůza, tma a beznadějnost zbyly v krajích, jimiž kráčel Koniáš. Kde byl dříve pánem, pouta musí nésti národ, oloupen a chud. Temná půlnoc mrazí vše a dusí. Jitra zásvit nezřít odnikud. 66 1818.
Rodnou nivou jarní vánek letí. Nese zvěst, že konec spánku jest, v nějž byl národ zaklet po staletí, česká lípa že zas začla kvést. Hlouček vlastenců se tiše těší, že se vrátí sláva starých dob. Málo je jich. Zhynuli by Češi, kdyby na tu hrstku spadl strop. 1918.
Konec všemu ponížení, hoři. Konečně zde den je odplaty. Pod úderem českým již se boří habsburský dům bídný, proklatý. S Hradčan prapor svobody zas vlaje. Minulost se ve prach rozpadá, zatím co se vrací v české kraje nových Táboritů armáda. (Chicagské „Jednou za čas“, listopad 1918.)
67

VYZNÁNÍ LÁSKY.
Jak krásné jezero jest Michiganské! Jak krásný Shakespeare jest i alpská pohoří a Lyry souhvězdí i smavé oko ženské, tropické ostrovy i města v zámoří! Jak krásné moře jest i jabloň v jarním květu! Jak vůbec krásná krása jest všech světů! Však jak jsi krásná Ty, a oč jsi krásnější, ač milovanější tou láskou nejhoroucnější mezi všemi a všemi, ty podivuhodná česká zemi! Jak krásná jsi, když exulant v Americe kdes ve snu, o půlnoci, opětně stoupá na Bezděz za letního jitra, uprostřed vůně a rosy, za jitřního ticha, v němž je takřka mystického cosi, a pod ním ze stříbrných par hrady a řeky se noří a modré kopce českého Středohoří. Jak krásná jsi v městech se zbytky starých opevnění, jež viděla vojny a vpády a švédská obležení a chvěla se v slávě a v agoniích, a zřela pak sedláků synky ve svých gymnasiích, jež genius národa vyslal z horských a zapadlých vesnic jak předvoj, jenž první bitvu měl svésti s německou saní, jež v josefínské škrabošce běsníc začala konopnou oprátku plésti 68 těm, kdož přežili osmý listopad, a nečestný jim připravovat pád. Jak krásná jsi v té starodávné venkovské škole, kde nebožtík učitel zpívati učíval nás „Kde domov můj“ za slunného dne, zatím co pod okny dole šuměly lípy a v révě svit zlatý se třás’. – Jak krásná v zapadlých samotách, kde dumají rozvaliny zbořených zámků a tvrzí, minulých staletí sen, kde při vodách zelených rybníků pusté se černají mlýny, kde na rozcestích strašívá, když ke skonu schýlí se den! Jak krásná jsi v Havlíčkových politických článcích, v nichž to, co zasely věky, k činu již zraje, jak krásná v čarodějných Dvořákových Tancích i v granátově temném kouzlu Máchova „Máje“, i v Mánesově illustraci k písni prostonárodní (jak milý jde od milé přes ten zelený háj) i v husitské písni, jež jako signál ohnivých pochodní vede Tvé legionáře přes Urál k vítězství Tvému, vždy dál a dál, až na světa kraj. Jak krásná jsi v Praze, když z jejích kamenů, z kovové hudby zvonů i z písně Vltavy jak plápolavý příval plamenů zní českých dějů chorál hřímavý. Jak krásná jsi v Praze, když o slavném dnu říjnovém 69 s hradčanských věží zavlá prapor rudobílý, splnění toho, o čem mrtvé generace snily, nad očištěným, vykoupeným domovem, nad krásami Tvými všemi, Ty podivuhodná česká zemi! Ani jsem nevěděl, netušil snad, že jsi tak krásná a že Tě mám tak rád, a že přijde den, kdy jako milenec nesmělý, daleko od Tebe, za mořem, za horami, jež snad už navždycky zůstanou mezi námi, s tlukoucím srdcem, s uzardělou lící Ti o své lásce něco musím říci. (Chicagské „Jednou za čas“čas“, v květnu 1919.)
70

K PRVNÍMU VÝROČÍ 28. ŘÍJNA.
To je ten den, kdy podzimu smířlivé, hedvábné stíny kladou se nad nivy, nad tiché pláně vzdálené domoviny, kdy bledého slunce jas poslední barev zaplání tlumí a kouzlem svým opřádá obrysy hor a háje a chlumy a září svou líbá a celuje celou tu zjasněnou zem a laskavě hladí jizvy a rány, z nichž ve věků proudu při krásných vítězstvích pravdy i osudu úderu zlém krev nejlepší tolikrát stékala na rodnou hroudu, tu starou nádhernou zem, jež z mrákoty hanby a hrobů se pozvedla v říjnový den v radostném pousmání a v slavný ten říjnový den, v požaté úrody dobu, dnes výročí první slaví slavného z mrtvých vstání. Tak povstala z hrobu, jak o tom vyprávěly lidové báje a proroctví stará, šeptaná v zášeří chalup, když čas se připozdíval a české se obzory tměly a reakce z černých svých doupat vycházívala na lup. Tak zlomila okovy, jak o tom snívali, zpívali básníci, kteří ji nosili v srdci a věřili v zoru onoho jitra, kdy vrátí se čest a oživne bývalý husitské krve tep, ozve se starý zpěv vzdoru! Tak vyplula z temnoty věků, která jí nezhltila, a rozbila žalář, v němž dřímala její spoutaná síla, a vyšla, v duši své nesouc budoucna horoucí sen, v ten slavný náš říjnový den! 71 To je ten den, kdy ze všech končin světa k ní letí myšlenky, vzpomínky všech nás, jejích vzdálených dětí, jichž srdce se tolikrát pro ni zachvěla touhou a bázní a tolikrát pod cizím nebem po ní zaštkala steskem a čekala, z dálky kdy zvony již vzkříšení zazní a růže zas rozkvetou na zprahlém úhoru českém. Ta srdce, jež chřadla a strádala na dlouhé cizinou pouti, dnes tajemnou mocí jsou vábena přes moře zpátky; touží zas k rodné své zemi tiše se přivinouti a zahřáti zkřehlé své ruce v náručí vzdálené matky. To je ten den, kdy velikých mrtvých vybledlé stíny říš smrti opouštějí a vrací se do naší domoviny, ti všichni, kdož pro ni kdys zmírali na bojišti, kdo s ní se radovali v slávě, trpěli v chudobě, v době zajetí jejího doufali v její šťastnější příští po ústrcích, křivdách a vraždách a potupné porobě. Ti všichni dnes vrací se k Tobě, ty jejich otčino stará, aby Tě spatřili v den tvojí největší slávy. Jdou železní rytíři zlatého Přemysla Otakara, Václavův prapor s orlicí vlá jim kol hlavy. Jdou Táboři, muži a ženy, zaduní hradba vozová, jde s hejtmany svých rot muž Páně, zeman z Trocnova, i slovenská bratrstva Jiskrova, a s nimi se vrátil Janošík, sličný ten zbojník, jenž za ránu ranami platil, a z hrobů svých v oboře u Hvězdy na kleté stráni vstali a k tobě jdou věrní a hrdinní Moravani, i ti jdou, kdož pro tebe k popravě stoupali na lešení, a nesčíslní tví rekové bezejmenní, 72 jde vážný Komenský, i Frič, tak bouřlivě mladý, jak tenkrát, když pro Tebe bil se o pražské barikády, a jdou i ti, kteří v Tvém posledním, rozhodném boji za Tvoji volnost, za Tvoje štěstí dali krev svoji na luzích Francie, v Alpách i v Sibiře pustinách zlých, nejlepší ze synů Tvých! Ty’s dědičkou odkazu jejich, jejž věky Ti uchránily a z pokolení jej přenášely na pokolení, ten rodinný poklad, ideál pravdy a lásky a síly, až v ruce Tvé vložily jej v den Tvého osvobození. Nes dále ten odkaz vstříc budoucím, svobodným dobám a vše, zač krev synů Tvých tekla, žárlivě střez! Navzdory bouřím a bleskům a osudu záludným zlobám ten starý náš poctivý prapor v statečné ruce své nes! Buď zdráva, Ty česká zemi! Ať zápasy nové a boje a temné snad stíny Ti chystá čas příští a daleký, Ty budeš vždy vítězná, Ty budeš žíti, vždy naše, vždy svoje na věky, na věky! (Chicagský „Denní Hlasatel“Hlasatel“, 28. X. 1919.)
73

KONCERT EMY DESTINNOVÉ.
A tak tedy po dlouhé době zase jsem vracel se domů. Jako v dávném čase, kdy po dnech smutných a zoufajících ze světa šel jsem k vesnici rodné, uprostřed lesů, kde v borovicích hučely větry, jež letěly z dáli a v klid choré nervy kolébaly a pohádku dětství křísily ve mně, a zpívali ptáci a voněla země. Jak sladce zas voněl ten kus rodné země! A ukolébavku slyšel jsem znovu, zpěv stříbrný o lásce, o cestě hložím, o vroucím pocelu, o domovu, o čistém, bílém andělu božím, o čistém, vroucím srdci své matky, k níž ztracený syn a marnotratný, pod tíží útrap, pod tíží vin, ztroskotavší, unavený syn, ani ne dobrý, ani ne špatný, vrací se zpátky. Jak mne zas vítaly, jásaly housle a flétny! Jak důvěrně zněl hlas lesních rohů. A jak se chvěl tep srdce, dech duše. A nejkrasší slova, pozdravů z vlasti na stotisíc 74 mně, snad jen mně, zpívala vstříc Ema Destinnová. – Tak jsem zas na chvíli doma dlel, neklidný cestovatel. V kruhu dobrých přátel zase jsem si poseděl. A vesele jsme si pokřápali o všem, na co jsme myslili v dáli, na co jsme myslili v mládí, kdy ještě jinak voněly růže, kdy ještě ledacos měli jsme rádi, věřili, leccos že státi se může. Zase jsme k přípitku pozvedli číše, na zdraví Tvé, vzdálená domovino! Pozvedli srdce, v nichž jiskrami hraje červené, bílé víno, v nichž nezničitelně plaje mystický oheň Tvé krásy a slávy, jež nikdy neskoná a hrůzy pekla slavně překoná. A zase jsme si zaplakali tiše, ne steskem, ne beznadějí. Radostí jen, že je kdesi Česká země, že je naše a že my jsme její, že je Česká země, že všude v nás žije, byť stokrát zdeptána, že duch její žije a k světlu se bije, 75 že je náš Bedřich Smetana, že je naše Ema Destinnová, že z hrobu vstal národ a nezemřel, že Blaník se otevřel a otevře se tisíckráte znova. Jak zářila světla, jak burácel příval husitské hudby! Jak zněl a zpíval hlas, kterým nás volala, lákala zem milovaná. Vyhnanci kletí, z domova odběhlé, ztracené děti k ní jsme se vraceli duší svou, spoutáni hypnosou kouzelnou ohnivých znamení, slibem nesmrtelnosti věčného Umění, že krása všech věků nám náleží jen, že žijem pro věčnost! Jaký to nádherný sen, jaká to nádherná skutečnost! (Newyorský „Čechoslovák“Čechoslovák“, 17. I.1920.)
76

PROCHÁZKA ZIMNÍ.
Plá město v prudkých světel tanci ve večer plný dissonancí. Osvětlenými ulicemi jdu ve sny zahrabán a němý. A jak jdu s myšlenkou svou temnou ulicí dlouhou, všude se mnou jdou naděje a pochyby. A svět se mi nějak nelíbí. V sněhový příkrov se New York stápí a na duši padají mrakodrapy. Jdou sličné ženy i muži sliční, na tvářích masku prohibiční. Divoce křičí světla firem. Broadway se hemží lidstva vírem, jež jako řeka sem tam pluje. Amerika se roztahuje v nevkusných, velkých liniích jak velká ctnost a velký hřích. A z elektrických gramofonů zní hudba náhražkových tonů. Jak impertinentní otázky řvou pohyblivé obrázky. 77 A stranou toho ruchu všeho v hlubinách parku setmělého ironicky a mysticky ční starý obelisk egyptský. A stranou hluku, jenž vše drtí, se hádají lidé v české čtvrti a ptají se znovu bezpočtukrát: Kam šly ty peníze? Kdo je ukrad’? A stranou mimo tuto vřavu, kdes lodi plují ze přístavu přes moře za nočního šera. Která mne vezme sebou, která? A do Evropy jak plují lodi, každou z nich vzpomínka vyprovodí, vzpomínka na to, co za mořem zbylo, co trápilo kdys a co bylo milo. Kde je to vše, co tehdy jsem snil, když ještě jsem mladý a hloupý byl? Teď dávno už starý a hloupý jsem. Pryč je, co bývalo před časem. Svět dávno už tak krásný není, jak býval v mladosti zabarvení. Ať hledím kol sebe na cokoli, cítím, jak tísní vše, jak vše bolí. 78 Svět celý nějak je pomačkaný, pln ostrých ostnů a samé hrany. Bůh měl by Flatiron Building vzít a svět trochu srovnat a vyžehlit! (Newyorský „Čechoslovák“Čechoslovák“, 28. I. 1920.)
79

POD ŠVABINSKÉHO PORTRÉT MASARYKŮV.
To vše, co zasil na své žitím pouti v zem českou, viděl zráti, výš se pnouti v žeň radostné a krásné úrody. Z té práce tvrdé na úhoru starém mu v podzim žití zkvetl českým jarem květ rudobílý naší svobody. A laurem, jejž mu lid dal v důkaz díků, dnes věnčí přílbu českých bojovníků, těch, kteří pro vlast zmírali, těch reků, kteří nevrátí se domů. – Však komu dáti druhý vavřín? Komu? Tak ptá se, hledě teskně do dáli. (Newyorský „Čechoslovák“Čechoslovák“, 6. III. 1920.)
80

K MASARYKOVĚ SEDMDESÁTCE.
Jen jedenkrát před tím tak odvážně tryskaly, vzlétaly ze země kalicha myšlenek jiskry ve světa dál, jen jedenkrát před tím tak české plameny šlehaly do dáli jak ohnivé keře, z nich duch boží svobody vál. To z kostnické hranice vzlétly ty jiskry a žárem svým zapálily duše a svědomí lidí. A jako včel zářivý roj na českou padaly půdu, a ukryté moci a síly tam zažehly, vzkřísily, vedly je ve slavný boj, a kde byla tma, vznítily světlo po světě celém. Pak zdánlivě zhasly jen, dále však žily a doutnaly pod popelem. A my jsme je zřeli, jak vyšlehly zase a zase jak žijí, my zřeli, jak ve věrných srdcích planou a burácí dosud nad křivdy doby, přes hrůzy mečů a hnijících dynastií. Ten dějinný zázrak prožíti dopřál nám laskavý osud. – Ty jiskry vyšlehly z hranice, na které pravdy proroci mřeli. Však zrovna tak jasně hořely, hřály a plašily stíny ty planoucí pochodně, jež před zraky našimi zasršely pod kladivem kováře ze staré husitské kovadliny. To byl náš český kovář Masaryk. Dobrou měl kovadlinu a kladivo pádné. Byl dobře připraven k dílu. Vždyť tolikrát v poctivé práci pro svoji domovinu, i když byl nechápán, zkoušel svou zručnost a sílu. 81 A v době pak největší bouře, svět celý když krvácel vůkol a nad vlastí snášel se mrak, v němž každý blesk osudu tušil, v cizinu odešel kovář, kde největší splnit měl úkol pro štěstí své země. A zase tam vesele bušil a rozdával rány, kul železnou zbraň i budoucnost zlatou. Po celém světě, kde žili Češi, slyšeli, jak duní temně údery jeho, a viděli s tváří údivem jatou, jak pod jeho rukou létnou zas jiskry do české země. Ty volaly k odboji, naději do srdcí stísněných lily a pánům ve Vídni střechu nad hlavou zapálily. Pracoval nocí i dnem a neztrácel odvahy, víry v době, kdy číhaly na nás smrt, mdloba a zánik. Z dobrého kovu, jejž nesl si v srdci z vlasti v svět širý, ukoval ztracené klíče, jimiž se otvírá Blaník. A posléze ranou kladiva (byl úder to husitsky český!) roztříštil okovy, potupný odznak našeho pádu a hoře, a rozbil tři sta let staré závory náhrobní desky, pod kterou pohřben byl národ za živa na Bílé hoře. Na pražském hradě, kde sídlili králové, kovář dnes po slavném boji ujal se jménem tvým, národe, věcí tvých vlády. Kéž dlouho ještě vytváří osud náš myšlenkou svojí náš českobratrský president, sedmdesátiletý a svěží a mladý! (Newyorský „Čechoslovák“Čechoslovák“, 6. III. 1920.)
82

MÁNESOVY OBRÁZKY.
Vystříhané z kalendářů, z katalogů, starých revuí, reprodukce čtyřiceti Mánesových obrázků, špatné, dost však dobré pro mne, z města k městu na svých cestách stěhuji se svými svršky. A když večer americký elektricky svítí do tmy, sednu k nim, když jsem již sám. Jak zašumíš nade mnou znenadání, ty košatý strome! Každý tvůj list je jako milostné zašeptání červnových růží a slavičích hnízd. Jak jiskří se hvězdy a vítr duje, co vše tvůj šumot vypravuje! O českých stráních a vodách a nivách, o známých krajinných perspektivách, kde úroda polí se zlatově leskne a v lesích kde dumají studánky teskné. A o snech děcka, jež v matčině klínu usnulo ve tvém poledním stínu. O slovech milenců, v pozdní co době pod tebou sbohem dávají sobě. O hlasu houslí, jež z večera kvílí pod malým oknem, jímž měsíček bílý 83 hledí na růžové selské děvče, které se blaženě usmívá v snách v růžových selských peřinách. O postavách reků ze starých bájí, kteří, když půlnoc je, povstávají z pohanských mohyl, a temnem zvoní ryk dávných bitev a ržání koní. O idylkách starých šlechtických sídel, o rozpětí světlých labutích křídel, o touhách, radostech, o snech a žalech a utlučených ideálech. – – – – – – – – – – Šum jen dále nocí temnoutemnou, košatá a krásná lípo, nejkrásnější ze všech stromů, pod níž vždycky usednouti může člověk v Americe, když se zachce mu jít domů! (Newyorský „Čechoslovák“Čechoslovák“, 15. V. 1920.)
84 POZNÁMKY.
K básni „FARÁŘSKÁ HISTORKA“.
„Kněz tam sedí na faře...“
Báseň tato i řada následujících týkají se dra Fr. Išky, „řečníka“ náboženské společnosti amerických Čechů, t. zv. Svobodné Obce, a redaktora týdeníku „Vesmír“. Svobodná Obec soustřeďovala v sobě část českoamerických svobodářů a bezvěrců, před zákonem však vystupovala jako náboženská sekta, aby její kazatel, jímž byl v letech válečných dr. Iška, mohl její přivržence oddávati, pohřbívati a také křtíti jejich děti, čemuž se v Chicagu říká „pojmenování dítek“. Proto kancelář dra Išky na 18. ulici v Chicagu byla zároveň také farním úřadem a dr. Iška vlastně knězem bezvěrecké církve. Když česká Amerika při vypuknutí války zahájila osvobozenskou akci (s počátku se tomu nějaký čas říkalo také „diplomatická akce“), dr. Iška nejdříve ji stihal výsměchem, později, zejména když se dověděl, že v čele zahraničního odboje stojí Masaryk, štval proti celému hnutí, proti osobám, a nejvíce proti Čes. Národnímu Sdružení, v němž se toto hnutí tak mohutně organisovalo, hanebnými útoky, postaviv se úplně na stranu Rakouska, takže denně sílilo proti němu podezření, že je ve službách rakouského vyslance Zwiedinka ve Washingtoně a inspirován rakouským konsulem Silvestrim v Chicagu. V dubnu 1916 pak uveřejnil Rathomův deník „Providence Journal“ facsimile dopisu, jímž rakouské vyslanectví povoluje Iškovi na „Vesmír“ další subvenci 200 dollarů měsíčně. To byl počátek konce Iškovy popularity a jeho vlivu na svobodomyslné Čechy.
[85] „...pomáhal mu svatý Kašpar, Melichar a Baltazar...“
A. G. Melichar, za války českoamerický žurnalista, byl pomocníkem Iškovým. Psal do „Vesmíru“ články proti akci za osvobození, když musil opustit místo tajemníka Nár. Sdružení pro nedůvěru k němu vzniklou. Psal později dokonce i do germánského amerického týdeníku „FatherIand“ (po vstupu Spojených států do války překřtěn byl list ten „Viereck’s Weekly“, dle vydavatele Vierecka). List ten soustavně špinil spojence a agitoval pro neutralitu Ameriky. Když se Melichar diskreditoval mezi Čechy, ujal se ho na krátkou dobu poslanec amerického Kongresu Sabath, původem Čech a zvolený do kongresu většinou hlasy chicagských Čechů. Melicharovi i Iškovi nakloněn byl v tu dobu i chicagský bankéř Kašpar.
„Do „Plácačky“ hned to dal...“
Vedle „Vesmíru“ používal dr. Iška ke svým projevům občas též chicagského českého listu „Denního Hlasatele“, jenž po nějaký čas nebyl přízniv osvobozenské akci a občas přinášel i články jí nepřátelské. (Viz o tom: Vojta Beneš: „Revoluční hnutí v Severní Americe“ str. 36). „Dennímu Hlasateli“ dávali chicagští přezdívku „Plácatel“ nebo též „Plácačka“.
K básni „HYMNA SVOBODNÉ OBCE“.
Svobodná Obec Iškova i po odhaleních „Providence Journalu“ i po dalších prohrách Iškových zůstala mu věrná, třebaže řady [86] její řídly, jako řady odběratelů „Vesmíru.“ Odhlasovali mu důvěru, pořádali v jeho prospěch sbírky, aby mohl žalovat čsl. listy, které zprávy z „Providence Journalu“ otiskovaly.
„...Chicagští aktéři, co pak si myslíte...“
Dr. Iška vymyslil pro pracovníky osvobozenské akce posměšný název „aktéři“, jehož pak užíval nejen o Tvrzickém, V. Benešovi, ale i o Masarykovi.
K básni „V CIZÍCH SLUŽBÁCH“.
Pověstný článek „V cizích službách“, odsuzující zahraniční revoluční snahy a dodaný za války pražským listům c. k. policií, dal Iškovi do rukou novou zbraň proti osvobozenské akci. Otiskl ho jako projev pravého mínění českých politiků a použil této příležitosti k novým invektivám a útokům.
„Žvast jeho vděčně Iška otiskne v dopisech „Od našich přátel“.
V rubrice „Od našich přátel“ otiskoval „Vesmír“ bez výběru sebe hloupější dopisy a projevy svých čtenářů, to se rozumí, že jako názory „pravých národovců, ryzích osvobodářů“ atd. Bývala to trapná snůška nezastírané chudoby ducha.
K básni „DALEKO ODTUD...“
Dr. Iška ve svém boji proti osvobozenské akci nerozpakoval se [87] užíti argumentů sebe nehoráznějších. Mimo jiné, aby postrašil své skalní a „věrně zásadní svobodáře“, dokazoval ve Vesmíru toho času, že i kdyby po válce vznikl samostatný československý stát, byl by to stát klerikální, poněvadž Masaryk, jenž ho dobývá, věří v Boha, modlí se Otčenáš a chodí s unitáři k přijímání a pod. Jinak v otázkách náboženských hlásal Iška hlavně dvě zásady: 1. Všichni jsme povstali z opice. – 2. Kdyby nějaký Bůh byl, nedovolil by, aby bylo v Mexiku zemětřesení.
K „BÁSNI SLAVNOSTNÍ“.
Ještě v červenci 1917 uspořádal dr. Iška slavnostní otevření t. zv. Husova Domu v Chicagu, na který po léta sbíral příspěvky. Měla to být jakási fara Svobodné Obce. Příspěvků však se následkem protirevoluční činnosti Iškovy sešlo málo, a tak Husův Dům byl také malý. Groteskně se vyjímalo, že při slavnostním otevření mluvil o husitství právě dr. Iška, největší a nejnebezpečnější zastánce rakušáctví v české Americe v době, kdy již Češi kladli životy za osvobození rodné země.
K básni „HŘBITOVE, HŘBITOVE...“
„Český Národní Hřbitov“ v Chicagu byla veliká společnost, složená ze zástupců všech českých spolků, jež založila a vydržovala v Chicagu veliký hřbitov pro tamní krajany. Každý zastoupený spolek přispíval určitým penízem za každého svého člena na tento pohrobní podnik. Různými finančními transakcemi, kupováním různých cenných papírů (= bondů), jmění Nár. Hřbitova vzrostlo tak, že se páčilo skoro na milion dollarů. Hrob na Čes. Nár. [88] Hřbitově byl dosti drahý, ale zato se mu neříkalo hrob, nýbrž „lot“, jako kdyby to byl stavební pozemek. Ve správní radě Nár. Hřbitova zasedali lidé, kteří až do poslední chvíle drželi s Iškou a z velkých finančních přebytků podniku nechtěli přispěti na osvobozenskou akci. Sbor Nár. Hřbitova scházíval se vždycky ve středu v „síni“ (Hall) české svobodomyslné školy na záp. 18. ulici. Dům ten pak vyhořel.
K básni „BONDY SVOBODY“.
Bondy Svobody jsou úpisy na čtvrtou americkou válečnou půjčku, jež se zvala „půjčkou Svobody“. Pátá válečná půjčka, vypsaná na sklonku války, jmenovala se půjčka Vítězství (Victory Loan). Naši lidé v Americe zaujímali jedno z nejpřednějších míst v řadě cizích národností, jež na půjčku upisovaly.
K básni „PROCHÁZKA ZIMNÍ“.
„...řvou pohyblivé obrázky...“
„Pohyblivé obrázky“, výraz běžný mezi Čechy v Americe, je překlad anglického „moving pictures“, čili biograf. Češi v Novém Yorku říkají zkráceně také „muvinky“.
„...ční starý obelisk egyptský...“
Míněn jest egyptský obelisk, stojící v newyorském Central Parku.
[89] „...Kam šly ty peníze, kdo je ukrad’?“
Když nepřátelé osvobozenské akce mezi americkými Čechy viděli, že nemohou sbírky na zahraniční revoluci jinak poškodit a nadšení našich v Americe uhasit, vymyslili si na rozbití akce otázku: „Kam vlastně všecky ty peníze jdou?“ Tato otázka ještě po válce se tu a tam ozývala.
„Bůh měl by Flatiron Building vzít a svět trochu srovnat a vyžehlit.“
Budova Flatiron je ohromný mrakodrap na newyorské hlavní třídě Broadway. Má tvar nesmírně vysoké žehličky, odtud jeho jméno.
[90] OBSAH.
Předmluva7 Českoamerická větev I. II.10 Po Sarajevském atentátu15 Američtí reservisti17 Padlým českým dobrovolníkům21 Půlnoc22 České vojsko25 Hnízdo sokolí28 Česká srdce32 Na polích Katalaunských34 Vůdci národa36 Farářská historka37 Hymna Svobodné Obce42 V cizích službách45 Daleko odtud...48 Písnička socialistů v Čechách51 Báseň slavnostní53 Hřbitove, hřbitove...55 Při „Prodané nevěstě“56 Bondy Svobody59 Po bitvě u Zborova62 28. říjen 191864 Čtyři osmnáctky66 Vyznání lásky68 K prvnímu výročí 28. října71 Koncert Emy Destinnové74 Procházka zimní77 [91] Pod Švabinského portrét Masarykův80 K Masarykově sedmdesátce81 Mánesovy obrazy83 Poznámky85
E: lp; 2006 [92]