PŘI „PRODANÉ NEVĚSTĚ“.

PŘI „PRODANÉ NEVĚSTĚ“. (Dru J. E. S. Vojanovi v Chicagu.)
Jak vlahé vlny proud by náhle tebe ovál v ledové poušti, kde jsi dlouho strádal, jak drahé ruky stisk by tebe poceloval ve chvíli přetěžké, kdy smutek na vše padal, jako by známého tě větru závan vzal – a s tebou stanul v kraji zcela jiném, kde prvně děvče své jsi zulíbal tam doma nad Berounkou pod Tetínem. V pohnutí radostném, za něž jsem, žel, se styděl, když hudby čaromoc mne v pouta svoje jala, modravý šátek jsem kdes v modré dálce viděl, jak naše maminka ho tenkrát nosívala, a pole viděl jsem, kde v praskot zlatých klasů zněl hmyzu zpěv a jásot skřivaní, ta pole, kterými za oněch dávných časů nás děti vodila, a její usmání. A jak zněl hudby vír a tonů vroucích nával, já lesních stromů šum jsem slyšel nad hlavou, jak v ony dny, kdy otec sebou brával mne do vsi přes pole, zavlhlou doubravou. A zřel jsem vše, co navždy v nenávratné hlubiny padlo: nevinnost a dětství, i vše, co přišlo pak, a co snad bylo špatné, smír, hoře, cynismus a vztek a pokrytectví. A znovu prožil jsem své prvé lásky zmatek, 56 květ citů, pochyb květ, jenž pošpiněn v prach klesl, svou květnou neděli a též svůj velký pátek, a cestu křížovou, po níž jsem kříž svůj nesl. Náš kraj jsem viděl zas a jeho podzimy, jež slunným tichem se v luh nesly utichlý, když konec prázdnin byl, údery ostrými když větry říjnové do lesů zadýchly. A věcí truchlivost a něhu rozloučení a jízdu do Prahy, kde jiný život vřel, kde o mém mladistvém a krásném poblouzení kameny hovoří – to vše jsem zase zřel, jajá zase Prahu zřel a západ nad Petřínem, studentských nálad zas rozkvetly pomněnky, a promenády zřel, kde pod závojů stínem s Jeníky koketují Mařenky. Zas bezstarostný hlas jsem zaslech’ starých druhů, zas český vzduch mi stoupal do hlavy, zas meze kvetoucí jsem polabských zřel luhů, Ještěda obrysy a stráně Vltavy. A duši mou zas náhle rozechvělo, co včera myslil jsem, že dávno nebolí. A nostalgicky srdce se mi rozželelo, proč nikdy v Čechách jsem se nepodíval do Babiččina údolí. A jak zněl hudby vír a tonů vroucí nával, myšlenek spletených mi hlavou letěl roj, 57 a v procitnutí zlém jsem stěží rozpoznával, že sedím v Chicagu ve státě Illinois. – Jak divno člověku, když náhle pomyslí si, že svět jest jinde, zde že dobou touto se píší noviny a tisknou časopisy, a lidé sedí u kamen a čtou to. (Chicagská „Poděbradka“Poděbradka“, 1918.)
58