VYZNÁNÍ LÁSKY.

VYZNÁNÍ LÁSKY.
Jak krásné jezero jest Michiganské! Jak krásný Shakespeare jest i alpská pohoří a Lyry souhvězdí i smavé oko ženské, tropické ostrovy i města v zámoří! Jak krásné moře jest i jabloň v jarním květu! Jak vůbec krásná krása jest všech světů! Však jak jsi krásná Ty, a oč jsi krásnější, ač milovanější tou láskou nejhoroucnější mezi všemi a všemi, ty podivuhodná česká zemi! Jak krásná jsi, když exulant v Americe kdes ve snu, o půlnoci, opětně stoupá na Bezděz za letního jitra, uprostřed vůně a rosy, za jitřního ticha, v němž je takřka mystického cosi, a pod ním ze stříbrných par hrady a řeky se noří a modré kopce českého Středohoří. Jak krásná jsi v městech se zbytky starých opevnění, jež viděla vojny a vpády a švédská obležení a chvěla se v slávě a v agoniích, a zřela pak sedláků synky ve svých gymnasiích, jež genius národa vyslal z horských a zapadlých vesnic jak předvoj, jenž první bitvu měl svésti s německou saní, jež v josefínské škrabošce běsníc začala konopnou oprátku plésti 68 těm, kdož přežili osmý listopad, a nečestný jim připravovat pád. Jak krásná jsi v té starodávné venkovské škole, kde nebožtík učitel zpívati učíval nás „Kde domov můj“ za slunného dne, zatím co pod okny dole šuměly lípy a v révě svit zlatý se třás’. – Jak krásná v zapadlých samotách, kde dumají rozvaliny zbořených zámků a tvrzí, minulých staletí sen, kde při vodách zelených rybníků pusté se černají mlýny, kde na rozcestích strašívá, když ke skonu schýlí se den! Jak krásná jsi v Havlíčkových politických článcích, v nichž to, co zasely věky, k činu již zraje, jak krásná v čarodějných Dvořákových Tancích i v granátově temném kouzlu Máchova „Máje“, i v Mánesově illustraci k písni prostonárodní (jak milý jde od milé přes ten zelený háj) i v husitské písni, jež jako signál ohnivých pochodní vede Tvé legionáře přes Urál k vítězství Tvému, vždy dál a dál, až na světa kraj. Jak krásná jsi v Praze, když z jejích kamenů, z kovové hudby zvonů i z písně Vltavy jak plápolavý příval plamenů zní českých dějů chorál hřímavý. Jak krásná jsi v Praze, když o slavném dnu říjnovém 69 s hradčanských věží zavlá prapor rudobílý, splnění toho, o čem mrtvé generace snily, nad očištěným, vykoupeným domovem, nad krásami Tvými všemi, Ty podivuhodná česká zemi! Ani jsem nevěděl, netušil snad, že jsi tak krásná a že Tě mám tak rád, a že přijde den, kdy jako milenec nesmělý, daleko od Tebe, za mořem, za horami, jež snad už navždycky zůstanou mezi námi, s tlukoucím srdcem, s uzardělou lící Ti o své lásce něco musím říci. (Chicagské „Jednou za čas“čas“, v květnu 1919.)
70