VYZNÁNÍ LÁSKY.
Jak krásné jezero jest Michiganské!
Jak krásný Shakespeare jest i alpská pohoří
a Lyry souhvězdí i smavé oko ženské,
tropické ostrovy i města v zámoří!
Jak krásné moře jest i jabloň v jarním květu!
Jak vůbec krásná krása jest všech světů!
Však jak jsi krásná Ty, a oč jsi krásnější,
ač milovanější tou láskou nejhoroucnější
mezi všemi a všemi,
ty podivuhodná česká zemi!
Jak krásná jsi, když exulant v Americe kdes
ve snu, o půlnoci, opětně stoupá na Bezděz
za letního jitra, uprostřed vůně a rosy,
za jitřního ticha, v němž je takřka mystického cosi,
a pod ním ze stříbrných par hrady a řeky se noří
a modré kopce českého Středohoří.
Jak krásná jsi v městech se zbytky starých opevnění,
jež viděla vojny a vpády a švédská obležení
a chvěla se v slávě a v agoniích,
a zřela pak sedláků synky ve svých gymnasiích,
jež genius národa vyslal z horských a zapadlých vesnic
jak předvoj, jenž první bitvu měl svésti
s německou saní, jež v josefínské škrabošce běsníc
začala konopnou oprátku plésti
68
těm, kdož přežili osmý listopad,
a nečestný jim připravovat pád.
Jak krásná jsi v té starodávné venkovské škole,
kde nebožtík učitel zpívati učíval nás
„Kde domov můj“ za slunného dne, zatím co pod okny dole
šuměly lípy a v révě svit zlatý se třás’. –
Jak krásná v zapadlých samotách, kde dumají rozvaliny
zbořených zámků a tvrzí, minulých staletí sen,
kde při vodách zelených rybníků pusté se černají mlýny,
kde na rozcestích strašívá, když ke skonu schýlí se den!
Jak krásná jsi v Havlíčkových politických článcích,
v nichž to, co zasely věky, k činu již zraje,
jak krásná v čarodějných Dvořákových Tancích
i v granátově temném kouzlu Máchova „Máje“,
i v Mánesově illustraci k písni prostonárodní
(jak milý jde od milé přes ten zelený háj)
i v husitské písni, jež jako signál ohnivých pochodní
vede Tvé legionáře přes Urál
k vítězství Tvému, vždy dál a dál,
až na světa kraj.
Jak krásná jsi v Praze, když z jejích kamenů,
z kovové hudby zvonů i z písně Vltavy
jak plápolavý příval plamenů
zní českých dějů chorál hřímavý.
Jak krásná jsi v Praze, když o slavném dnu říjnovém
69
s hradčanských věží zavlá prapor rudobílý,
splnění toho, o čem mrtvé generace snily,
nad očištěným, vykoupeným domovem,
nad krásami Tvými všemi,
Ty podivuhodná česká zemi!
Ani jsem nevěděl, netušil snad,
že jsi tak krásná a že Tě mám tak rád,
a že přijde den, kdy jako milenec nesmělý,
daleko od Tebe, za mořem, za horami,
jež snad už navždycky zůstanou mezi námi,
s tlukoucím srdcem, s uzardělou lící
Ti o své lásce něco musím říci.
(Chicagské „Jednou za čas“čas“, v květnu 1919.)
70