PŘI „PRODANÉ NEVĚSTĚ“.
(Dru J. E. S. Vojanovi v Chicagu.)
Jak vlahé vlny proud by náhle tebe ovál
v ledové poušti, kde jsi dlouho strádal,
jak drahé ruky stisk by tebe poceloval
ve chvíli přetěžké, kdy smutek na vše padal,
jako by známého tě větru závan vzal –
a s tebou stanul v kraji zcela jiném,
kde prvně děvče své jsi zulíbal
tam doma nad Berounkou pod Tetínem.
V pohnutí radostném, za něž jsem, žel, se styděl,
když hudby čaromoc mne v pouta svoje jala,
modravý šátek jsem kdes v modré dálce viděl,
jak naše maminka ho tenkrát nosívala,
a pole viděl jsem, kde v praskot zlatých klasů
zněl hmyzu zpěv a jásot skřivaní,
ta pole, kterými za oněch dávných časů
nás děti vodila, a její usmání.
A jak zněl hudby vír a tonů vroucích nával,
já lesních stromů šum jsem slyšel nad hlavou,
jak v ony dny, kdy otec sebou brával
mne do vsi přes pole, zavlhlou doubravou.
A zřel jsem vše, co navždy v nenávratné
hlubiny padlo: nevinnost a dětství,
i vše, co přišlo pak, a co snad bylo špatné,
smír, hoře, cynismus a vztek a pokrytectví.
A znovu prožil jsem své prvé lásky zmatek,
56
květ citů, pochyb květ, jenž pošpiněn v prach klesl,
svou květnou neděli a též svůj velký pátek,
a cestu křížovou, po níž jsem kříž svůj nesl.
Náš kraj jsem viděl zas a jeho podzimy,
jež slunným tichem se v luh nesly utichlý,
když konec prázdnin byl, údery ostrými
když větry říjnové do lesů zadýchly.
A věcí truchlivost a něhu rozloučení
a jízdu do Prahy, kde jiný život vřel,
kde o mém mladistvém a krásném poblouzení
kameny hovoří – to vše jsem zase zřel,
jajá zase Prahu zřel a západ nad Petřínem,
studentských nálad zas rozkvetly pomněnky,
a promenády zřel, kde pod závojů stínem
s Jeníky koketují Mařenky.
Zas bezstarostný hlas jsem zaslech’ starých druhů,
zas český vzduch mi stoupal do hlavy,
zas meze kvetoucí jsem polabských zřel luhů,
Ještěda obrysy a stráně Vltavy.
A duši mou zas náhle rozechvělo,
co včera myslil jsem, že dávno nebolí.
A nostalgicky srdce se mi rozželelo,
proč nikdy v Čechách jsem se nepodíval
do Babiččina údolí.
A jak zněl hudby vír a tonů vroucí nával,
myšlenek spletených mi hlavou letěl roj,
57
a v procitnutí zlém jsem stěží rozpoznával,
že sedím v Chicagu ve státě Illinois.
– Jak divno člověku, když náhle pomyslí si,
že svět jest jinde, zde že dobou touto
se píší noviny a tisknou časopisy,
a lidé sedí u kamen a čtou to.
(Chicagská „Poděbradka“Poděbradka“, 1918.)
58