K MASARYKOVĚ SEDMDESÁTCE.
Jen jedenkrát před tím tak odvážně tryskaly, vzlétaly
ze země kalicha myšlenek jiskry ve světa dál,
jen jedenkrát před tím tak české plameny šlehaly do dáli
jak ohnivé keře, z nich duch boží svobody vál.
To z kostnické hranice vzlétly ty jiskry a žárem svým zapálily
duše a svědomí lidí. A jako včel zářivý roj
na českou padaly půdu, a ukryté moci a síly
tam zažehly, vzkřísily, vedly je ve slavný boj,
a kde byla tma, vznítily světlo po světě celém.
Pak zdánlivě zhasly jen, dále však žily a doutnaly pod popelem.
A my jsme je zřeli, jak vyšlehly zase a zase jak žijí,
my zřeli, jak ve věrných srdcích planou a burácí dosud
nad křivdy doby, přes hrůzy mečů a hnijících dynastií.
Ten dějinný zázrak prožíti dopřál nám laskavý osud. –
Ty jiskry vyšlehly z hranice, na které pravdy proroci mřeli.
Však zrovna tak jasně hořely, hřály a plašily stíny
ty planoucí pochodně, jež před zraky našimi zasršely
pod kladivem kováře ze staré husitské kovadliny.
To byl náš český kovář Masaryk. Dobrou měl kovadlinu
a kladivo pádné. Byl dobře připraven k dílu.
Vždyť tolikrát v poctivé práci pro svoji domovinu,
i když byl nechápán, zkoušel svou zručnost a sílu.
81
A v době pak největší bouře, svět celý když krvácel vůkol
a nad vlastí snášel se mrak, v němž každý blesk osudu tušil,
v cizinu odešel kovář, kde největší splnit měl úkol
pro štěstí své země. A zase tam vesele bušil
a rozdával rány, kul železnou zbraň i budoucnost zlatou.
Po celém světě, kde žili Češi, slyšeli, jak duní temně
údery jeho, a viděli s tváří údivem jatou,
jak pod jeho rukou létnou zas jiskry do české země.
Ty volaly k odboji, naději do srdcí stísněných lily
a pánům ve Vídni střechu nad hlavou zapálily.
Pracoval nocí i dnem a neztrácel odvahy, víry
v době, kdy číhaly na nás smrt, mdloba a zánik.
Z dobrého kovu, jejž nesl si v srdci z vlasti v svět širý,
ukoval ztracené klíče, jimiž se otvírá Blaník.
A posléze ranou kladiva (byl úder to husitsky český!)
roztříštil okovy, potupný odznak našeho pádu a hoře,
a rozbil tři sta let staré závory náhrobní desky,
pod kterou pohřben byl národ za živa na Bílé hoře.
Na pražském hradě, kde sídlili králové, kovář dnes po slavném boji
ujal se jménem tvým, národe, věcí tvých vlády.
Kéž dlouho ještě vytváří osud náš myšlenkou svojí
náš českobratrský president, sedmdesátiletý a svěží a mladý!
(Newyorský „Čechoslovák“Čechoslovák“, 6. III. 1920.)
82