Pomsta.
(Prolog.)
Jar. Hilbertovi.
Neznámá Vina nadchnula k Pomstě vlastní můj život.
Všechny okamžiky prodloužily se v mučení trapná;
celé mé okolí jedinou příšerou děsů
sahá neviditelnou rukou v přervané nervy,
sahá mi do krve srdce,
sahá mi do duše bílé a polomrtvé,
Závratná úzkost svírá mi ruce a prsa a mozek,
jak padal bych v propast s nejvyšších skal;
má hlava proráží prostory černé
a ruce mé svázány
a na hrdle přítěž!
Neznámá Vina nadchnula k Pomstě vlastní svůjmůj život
a já bezbranný marně bych o pomoc volal.
A Pomsta sedí mi v šíji
a čeká, až pravá nastane chvíle,
kdy prosit ji budu,
by zatkla své zuby v uvadlé maso
a otevřela mé tepny.
7