POMSTA NEZNÁMÉ VINY.
Několik kapitol z románu.
NÁKLADEM VLASTNÍM A V KOMISÍ
NAKLADATELSTVÍ GROSMAN A SVOBODA KNIHKUPECTVÍ
V PRAZE
1898.
[3]
Tiskem Josefa J. Vetterla v Žamberku.
[4]
Těm, kteří jdou vedle cesty přes trní s výkřiky zdusenými a tichým pláčem, kteří jdou vedle cesty ne svou vinou, jako spíše jakousi tajemnou a neznámou Vinou, jíž, dříve ještě, dříve než byli počati, odsouzeni jsou k umírání od prvé chvíle poznání života, těm především dávám do rukou tuto knihu plnou dissonancí, plnou výkřiků a plnou pláče.
Jsou pořídku na samotách a v ústraních konvenčních měst, a kteří jsou, chodí v maskách, aby zakryli vpálený cejch velkých obžalob.
Těm, kteří tiše trpí bolestmi všech a za všechny.
Těm, kteří pláli a vzplanuli v pláči na modlitbách.
Těm, kteří jsou poníženi a odkopnuti, jimž nedůvěra v lásku člověka jest vinou a pokoření její pomstou.
................
....A já podávám tak málo ještě z toho nejvyššího, z
[5]
toho nejzoufalejšího a nejmohutnějšího NevysvětlitelnéhoNevyslovitelného jich duše, poněvadž za každou tragedií krčí se posměch příliš zdravých a poněvadž, přiznávám se, nejsem ani dosti silný, ani dosti velký, abych smíchu neslyšel, ačkoli jsem odhodlán přidati ho k Pomstě za neznámou Vinu.
Ti pak, jimž kniha patří, z posměchu toho vyčtou též jednu kapitolu, jíž v knize ještě není.
Autor.
[6]
Pomsta.
(Prolog.)
Jar. Hilbertovi.
Neznámá Vina nadchnula k Pomstě vlastní můj život.
Všechny okamžiky prodloužily se v mučení trapná;
celé mé okolí jedinou příšerou děsů
sahá neviditelnou rukou v přervané nervy,
sahá mi do krve srdce,
sahá mi do duše bílé a polomrtvé,
Závratná úzkost svírá mi ruce a prsa a mozek,
jak padal bych v propast s nejvyšších skal;
má hlava proráží prostory černé
a ruce mé svázány
a na hrdle přítěž!
Neznámá Vina nadchnula k Pomstě vlastní svůjmůj život
a já bezbranný marně bych o pomoc volal.
A Pomsta sedí mi v šíji
a čeká, až pravá nastane chvíle,
kdy prosit ji budu,
by zatkla své zuby v uvadlé maso
a otevřela mé tepny.
7
Když všickni již odešli...
A zase nezbyl mi nikdo z mých přátel,
kteří by lásku a teplo přinesli v oběť samoty mé.
Všickni jste odešli se smíchem na rtech,
a já, samotář věčný, nenávist vaši odměním láskou.
A dál umírat budu ve vlhkém koutě společnosti,
ve stínech lidské bídy a nenávisti,
v plísni trpících a ponížených,
kde nevzejde slunce,
kde nevzkvetou růže...
A pohlížet budu bez touhy na radosti vaše
a zpívati budu hymnus k oslavě smrti.
...A umírat budu na trní vaší nenávisti;
já, Žebrák-láskyŽebrák-lásky, umírat budu však smířen;
a s láskou k vám vykřiknu jednou přec šťasten.
8
Jaro jest!
Jaro jest! – – Ale smutné jaro!
Již slunce jsem viděl i květy bílé v bažinách se chvící,
a ptáky jsem poslouchal, jak křičeli mi do snů.
Jen červené listí na cestě, po které kráčím,
a má duše stále předstírá podzim...
Jak byla krásnější jara druhdy!
– Dnes, bez illusí šťastného zrození tepla,
bez illusí poetické lásky,
když nevidím v ničem,
ani ve květech, ani v slunci,
ani ve zpěvu ptáků, ani v lidském srdci
ničeho, než naprosté, zákonné Nutnosti,
dnes nechci vzpomínat než toho,
co dávno v slzách a melancholii,
co dávno skončilo v mé duši.
Byla to smutná pohádka mládí,
mládí, jehož jsem nikdy snad nepochopil,
které jsem nikdy snad nežil.
9
Jaro samotářů.
Ó, milenci šťastní a sniví a krásní,
Vám patří má píseň jara samotářů!
Vy jistě, šílíce láskou na lůžku růžových ňader,
jsouce opiti vůněmi těla a sněním,
přece smutně pohlížíte v melancholické mlčení bílého jara
a litujete nejvíce myšlením umdlelých samotářů,
kteří nemohou roztáti v štěstí jako Vy.
Milenci soucitní a lidští,
to působí tichou bolest Vašemu srdci,
bolest, jež zvyšuje poznání Vašeho štěstí.
..Já...Já, zakletý do věčných zármutků samot,
důvěrně pohlížím v stínů široké, zavlhlé oči,
v stínů, jež ulehly oddaně do zákoutí lesních,
do mechů měkkých, lichotně je objímajících.
A poslouchám kosa, jenž plní ztlumenou píseň tichaticha,
a poslouchám monotonní potůčků zpěv.
A nebe je bílé
a slunce bez tepla a paprsků.
Příroda celá zemdlením mhouří žluté své oči,
ty oči žluté,
ty oči nemocné,
které i ve spánku vídám,
jakoby před mnou bála se zavýsknout žitím...
– A na všem a ve všem, co kolem,
vidím jen ostych a tiché pohledy soucitu,
a na všem a ve všem jen bolest a smrt.
10
...A vím, až půjdu snad někdy okolo Vás,
milenci šťastní a sniví a krásní,
až půjdu, já, stín mlčení, stín hrobu, stín smutků a hoře,
v ostychu vzdálíte ústa bez polibku ve rty své Lásky
a soucitně sevřete víčka žehnoucích očí,
(abych neviděl jiné než žluté a nemocné oči,)
stavíce se unavenými a smutnými...
...Pak zazpívám sloku vítězné Smrti,
abyste ostřeji vykřikli nejvyšším štěstím
a já nejvyšší mukou...
a v extasi té stisknem si ruce
tak blízci, tak bratři!
11
V den stmívání.
Den stálého stmívání
za nekonečných dešťů květnových...
...Rád ze samot svých otevru duši krůpějím smutku,
jež padají do rozkvetlých zahrad vonných šeříků
a růžových jabloní a bílých střemch,..střemch...
Bože! Jaký to hluboký, nesmírný sen smutku!
Což je to, viděti v stmívání slzy krajiny zimní,
mrtvého starce?
Ale jara pláč, zármutek toužících panen,
toužících v smutku po rozkoši početí,
po rozkoši státi se tvůrcem!
12
Pro mne již nevzchází jaro.
K. Maškovi.
To ještě scházelo k mé písni nového jara...
V smutek mé oddané celly
zaplakal umíráček s kostelní vížky...
Chtěl jsem si zpívati o možnosti vrácené lásky,
o možnosti vrácených paprsků slunce,
o květech a ptačí písni.
Ale má duše vítá jen smutné jaro,
jak jeptišky lásku, jež zastala je nad hroby v zármutcích.
A umíráček pláče vítězství dlouhých utrpení,
a pláče výkřiky a chrapot umírajícího...
Ne, pro mne již nevzchází jaro...!
Já přišel z krajin pochmurných pohádek,
kde princezny ustárly v marných snech o vykoupení,
kde sněhy byly jim jedinými květy
a vichřice jedinou života písní!
Ne, pro mne již nevzchází jaro...
13
V posledním květnu.
V barvách znavení zapadlo slunce,
jak veliká plocha bezlesklé žluti...
Na místo světla do lesů nalilo hoře,
do květů uvadlých žárem nalilo hoře,
do duší Všeho, co vzplanulo pojednou v lásce, nalilo hoře..hoře...
A zase viděl jsem milenku svou, Přírodu,
v rozkvetlém jaru umdlévati v smutcích,
tak jako v zimě a na podzim, když vichřice lkala.
Ale i lidé, znaveni láskou, plakali zase.
...V zapadlém koutě mé odlehlé stráně
uzřel jsem splynulé duše milenců dvou,
bolestí puklé dvě duše,
jež oplakávaly svá prvá lásky přesycení.
14
Spleen.
Takové zvláštní přijdou chvíle,
kdy nechci žít a nechci mřít...
Zármutek důvěrně sedne si ke mně
a položí svou krásnou, zemdlenou hlavu na můj klín
a dává si hladiti své hedvábné vlasy...
Pak vypravuje někdy, jak mnoho již trpěl.
Zatím od hor šero táhne,
do strun srdce tiše sáhne,
tak rozpláče se v lkavé melodii,
že nechci žít a nechci mřít... Snem ve snech žiji.
15
Kdes hoboj lká....lká...
Slečně M. Říhové, jež první tu píseň zpívala.
Hudbu napsal K. Moor.
A k pláči je mi...
Vše, čím dětství mé žilo,
čím choroba v mladost mou sela,
ty bolesti všechny
a všechny ty výkřiky, jež ztonuly v práznu,
vše ožilo znovu v předčasně uvadlé duši.
O kdybych zaplakat mohl,
tak jako tenkrát, když dítě jsem byl,
když vykřikla v pláči celá má prosťoučká duše
pod keřem šeříku, jenž v žaly mé vůni svou lil!
A k pláči je mi...
..Kdes...Kdes hoboj lká..lká... s ním tance rythmus cítím..cítím...
...Žár tance... Smích a Vášeň...
! A smích...
Černé tóny, smuteční pochody; černé barvy, smuteční prapory,
oh, to je všechno, co zbylo mi z mládí...!
16
Kdo přijíti může a říci mi v tichu,
že života víno v duši mou vlije?
A Smích...!
Všechno prosáklo tuší a černými tóny...
A plakal bych... a pláč v hrdle jen pálí...
Kdes hoboj lká... s ním tance rythmus cítím..cítím...
..Žár...Žár tance... Smích a Vášeň...
A Smích...!!
17
Tak rád bych zazpíval...
Ó, Živote prokletý věčně umírajicími!
O, Živote studený a mrtvý,
Živote, který náležíš mně!
Tak rád bych zajásal v světlé melodii,
tak rád bych za jediný pravé radosti úsměv
nazpět všechno ti dal, čím léta snad mohl bych žíti;
(čím léta mohl bych mříti!),
vše, co pohyb a cítění učiní v těle a nervech a duši.
...Tak rád bych zazpíval jedinkou aspoň písničku Štěstí,
tak rád, – a nemohu!
Jen umírat, umírat věčně...
Co prožil jsem, ta minulost šerá,
ta dávno již v pláči složila do klína zlomené ruce,
ta nemůže v zpomínkách slzeti ani,
protože slzela tolik... ach tolik... tolik...!!
Či vzpomínat mám svých zkrvácených srdcí,
jež přibita na kříži žíznila od mého zrození?
Mám vzpomínat výkřiků zoufalých
a hoře a smutků a šílenství smrti?
– – – – – – –
Pak život můj včera a dnes a zítra...!
Což není to poslední chvění uštvané duše,
poslední záchvaty křečí, jež po Smrti taužítouží?
– – – – –
Ale budoucí dni!
...tak ještě bolest! – A v tu už jenom věřím...
18
Život.
Co všechno jmenují život!
Ode dne ke dni do prázna civět,
ve víně utápět poslední myšlenku zbankrotilých mozků,
sentimentální žvatlání pohlaví dvou,
strojovou práci a černý kus chleba,
pak všechny zemdlené vášně a pohaslé touhy a sny,
a na konec ještě umírání jmenují: Život.
O, přiznejte se, vy všickni, jichž tělo se hýbe a je teplé,
přiznejte se, zda-li žijete ještě?
Či opravdu všecko je Život, v čem nestydla krev?
Slyšte! Mohu se zasmát, neboť jsem učinil radostný pro sebe nález:
Já ještě žiju!
Ale ne! Jen Vichřice žije, která mi pod okny tančí a rachotí v bubny,
jen Sodom požáry žijí,
jen Výkřiky vzdoru,
jen Hrůza a Hlad a Mor a Šílenství žijí,
protože rdousí nimravý Život
a ničí se v sobě, by mohly okamžik nejvíce žít.
19
Dávno již...
Dávno již zemřela slova v mých rtech,
dávno již poklesly před činem ruce.
Jak asketa řeholník žiju v svých zdech,
duši svou přibíjím na pranýř Muce.
Jestliže zaplanu chvilenku v snech,
vzpomínky do dálek zaletí maně,
tisíc dnů kaju se v samoty zdech.
Snů žár a vzpomínky? – Bolest dám za ně.
20
Vichřice.
Buď pozdravena! – Věděl jsem, že přijdeš;
a čekal jsem s touhou, lačen tvé hrůzy.
Přilétla náhle. – V rámy oken vetkla své dlouhé ruce
a zalomcovala jimi
a zaštěkla, zavyla, zalkala v současném výkřiku
do ospalého klidu mé samoty.
Buď pozdravena! hlasatelko velkého žití.
...A vichřice prosila, bych nebyl tak tvrdý a vpustil ji dá,dál.
...Nuž’, pojď!
Okna pěstí jsem vyrazil
a v práznou noc houkl nadšený pozdrav.
Vichřice v cellu mou vnikla rozbitým oknem
a na krbu, kde poslední jiskry shasnouti chtělychtěly,
své dlouhé a studené ruce počala hřáti.
Hle! I jiskry, v kterých je rovněž zárodek životů velkých,
tušily u sebe milenku stát;
vesele tančily na krbu s ní..:ní...
– Jaká to rozkoš viděti radost v setkání dlouho čekajících!
O, chci tančiti s nimi!
– – – – – – –
Na krbu vyšlehl vysoko plamen,
vyšlehl do těžkých pavučin,
do krajek vzedmutých gobelinů,
vyšlehl veliký, nádherný a žhavý až v studené lože...
– – – – – – –
Plameny kolem,
plameny dole i nade mnou!
A vichřice u prostřed a já tančím s ní...
21
Černé vlny.
Sl. F. z P.
Spí unavené vlny v tůni pod lotosy,
spí vlny černé a lhostejně snící.
Na březích palmy v strnulé vypjaty pósy
a ve vln zrcadle nebe se tmící.
A na dně tajemných vod spí člověka Vina
a mrtvoly zhnusených žitím zvolna hnijí,
co ve třtině válí se Protest a Slina,...Slina...
– Má píseň černých vln je smutnou melodií.
22
Jdu nocí.
Jdu někam ku předu,
někam před sebe stále – a kam?
A kdosi nazpět mne táhne a tajemně volá: „Nedojdeš“.Nedojdeš.“
Noc líná a prosáklá černavou mlhou
za vlasy přede mnou Dny života mého po cestě vláčí...,vláčí...
přede mnou a kolem a všude...
Slyším plakati minulé Dny,
slyším je volati: „Nedojdeš!!“
A budoucích vyhrůžky a prosby přítomných slyším
a neznámé výkřiky: „Nedojdeš!!Nedojdeš!!“
Ale jen ku předu, před sebe stále, nevěda kam!
Nade mnou hvězdy zmateně planou
a světlušky zahoří okamžik ve tmě.
A zdá se mi, (po vůni šeříku a jasmínu tuším,)
že zahradou květů po cestě kráčím.
...Z tmy hrůza na šíji duše se věsí
a zoufale při hlasu: „Nedojdeš!“ ku předu žene mne stále.
23
...Již klopýtám za každým krokem unaven chůzí.
Zatím co čekám na růžový polibek prvního slunce,
vychází pozvolna nesmírně veliký měsíc,
jenž do tmy bílou chorobu lije...
Vidím konečně krajinu, kterou, zmíraje, ku předu chvátám.
: Jak illustrace k requiím slavným:
Hřbitovem jdu, – kolem kříže a hroby,
(hroby již rozpadlé a kříže zpřerážené,)
a na hrobech uvadlé keře jasmínu a šeříku,
a na konci cesty nový hrob vidím...
24
Pohádka samotáře.
Byla to podivná pohádka Lásky,
byla to smutná a zoufalá pohádka Lásky.
Bůh ví, jak stalo se, že bílýma svýma ručkama
(jak v horečné modlitbě měla zlomené prsty,)
zavěsila lehoučké tělíčko své,
lehoučké jak pavučí šedé,
na moji úpornou šíji.
Zrakem zalitým slzou pila mi ze rtů zkřivený smích,
pila z očí mých lhostejnost klidnou...
Rty se jí chvěly nezdolnou tonhoutouhou;
rty se jí chvěly zdrženým pláčem...!
Bůh ví, jak stalo se, že klidný, líbal jsem slzy
a její pláč, jenž cukal jí v prsou.
Já, samotář, který před časem ještě
za ženou neznámou, za ženou smyšlenou
rozpínal horečně křídla svých snů,
já ve své ji držel náruči, líballíbal, a klidný přec zůstal.
– A viděl jsem v témže okamžiku tisíce jiných,
kteří nežili ve snech, ale s tělem žen zpívali v štěstí.
A trpkost mne schvátila křečí
a bolest křikla mi vzpouru v minulé žitížití:
25
Můj Bože, což nemohu šťastným být také?
Nemohu zpívati v štěstí,
upřímně zpívati v rozkvetlé Lásce?
Nebo jsem přešel hranice území lidských,
hranice území Rozkoše a Těla?
Můj Bože, jen moře nesmírné, široké život můj v samotách,
jež lhostejně čeká, až znavená oběť sama utone v něm.
...A trpkost mne schvátila křečí
a bolest křikla mi vzpourou v minulé žití..,žití...
...Strh’ jsem ji v náruč a líbal a plakal s ní
a šeptal jsem úzkostně v chvějící bázni,
jak zoufalé modlitby škrcený výkřik své duše:
„O, dítě, nauč mne Lásce,
té, jakou žijí ti všickni...“
26
To vím, že čekám marně...
To vím, že čekám marně,
že čekám marně, až uzrají klasy v Života polích.
Až uzrají.,.uzrají... a přijde snad podzim
a nevzkvetou ani krvavé máky neznámé Lásky,
jež plevelem jiným a dávno již vzkvetly...
Hořící máky, jichž opojné šťávy
a krev a krev všechnu jednou bych aspoň pil...
A čekám marně, až uzrají klasy v Života polích.
Má pole, v nichž obilím mělo být mé žití,
má pole, pole na skalách ponurných samot,
jež vzdělala a zasela chorobou Choroba,
ta pole rozsáhlá a žlutá a rozpukalá žárem a mrazem,
ta jistě nevydají plného zrna na chleba zdravým.
Ale jsou bratři mých snění,
kteří snad přece vystoupí na ztracené skály mých samot,
kteří pokleknou se mnou v těch Choroby polích
a se mnou zalkají modlitby k Novému žití,
27
jež uzříme v Horle a Halucinaci,
jako vtržení do slávy nebes.
...A budeme píti v své duše vítězné východy Slunce
a budeme zpívati hymny ve žlutých Západech,
...ve žluté krvi šílenců velkých...
A budeme stříleti supy táhnoucí k městům,
by nechali dohníti, co shníti dávno již mělo.
A budeme hltati modré plameny blesků
a budeme vichřici hřáti v studených prsou...
...a budeme čekati, věčně čekati,
až rozkvetou máky a uzrají klasy..klasy...
28
Píseň o půlnoci.
Usnula vichřice, usnula,
zavzlykla naposled, zavzlykla ze spaní ještě...
Půlnoc juž černý stan rozpnula,
studený Smutek mi návštěvu učinil z deště.
Sedli jsme společně ke stolu,
zpívali po tichu melancholické si písně.
– Potom své lože si ustelu,
Smutek však ulehne se mnou, se Smutkem Tísně.
Bolest spánek můj zapudí,zapudí.
– Kdyby tak alespoň vichřice procitla ještě!
...Pozdě už... nikdo jí nevzbudí.
Věčnost je k jitru, mne umučí tichý pláč deště.
29
Ticho v duši.
Jako ve starém a opuštěném parku
za podzimních stmívání s plýhavým smutkem,
takové je ticho a takový klid v mé duši.
...Trochu života a mnoho umírání...
...Trochu dusených výkřiků a mnoho pláče...
Ale vím, je to klid tajemných tušení bouří,
jež zaspaly náhodou několik hodin v prohlubních jezer,
je to klid spoutaných před večerem poprav...
A zdá se mi někdy, že bouře už v dálce na buben hlučí,
a zdá se mi občas, že umíráček zacinkal s věže. –
Ach Bože! Jsem slepý, co zatím Osud děsné přípravy snuje;
toliko instinkt strachu a bázně šeptá mi cosi...
– – – – – – – –
Ale pak přijde vše náhle!
Bouře udeří v bubny, zaječí trubkami všemi!
A bude to vítězný pochod strašlivé Pomsty
v nepřipravené město branami nespuštěnými!!
Plameny věží vykřiknou do tmy,
zvony poplašné roztají v žárech.
! Vražda půjde ulicemi na rozkaz Pomsty
a Spící pod meči nehlesnou ani.
30
Modlitba samotáře.
Filosofové smrti a Smrt,
Hrůza a Modlitba:
Ty pojmy tak blízké šílenství tanci!
– – – – – – – –
Ach, já zapomněl, Vy jste již odešli, moji bratři;
a co zbylo v mé černé samotě?
Ani Filosofové smrti, ani Smrt,
ani Hrůza... ani Vy...!
– – – Snad Modlitba...?!
Ó, Bože!
Celý můj život je veliký výkřik k Tobě!
...A pláč?A pláč! A vzlykání! – Všechno jen k tobě!
...Neznám ničeho kolem...
...tma a černé, zoufale vzepnuté ruce.,.ruce...
Ó, Bože! Přijmi šílenství tvora,
jenž vůlí Tvou stvořen, dosud žije!
Život křičí! Modlitby křičí!! Umírání křičí...
a Ty, Bože, nade mnou se srdcem kamenným.
31
Tvůj sluha nehodný vrátil se s prosbami k Tobě!
Ty neslyšíš... Já svíjím se, Bože!
Již nemohu plakat, již nemohu vzlykat,
má duše umřela...
ale nervy a mozek a tělo,
to proklaté tělo za Tebou z posledních sil křičí....křičí...
: – – – – – – – –
– – Skály nehnuly jediným pískovým zrnkem,
Moře bez Větrů nevztýčilo vlny!!
Netknuté ticho... Nebes lhostejné ticho!
...Jen řídký smích z daleka, z daleka slyším...
Tak aspoň Skalou být, tak aspoň Mořem!!
32
Zpověď.
Nevěřte nikomu, ničemu, v nic!
...Ó, nevěřte toliko mně!!
Já lhu nejvíce sobě, své duši a mozku a srdci,
lhu sobě štěstí své samoty,
lhu sobě klid a úsměvy a výkřiky zapírám,
zapírám vzlykání, zapírám hrůzu,
jež přepadá mne v ložnici
a rdousí a rdousí, rdousí...
Óh, ne!
: Má duše je hluboká, zčernalá rána,
již zasadil mi ten, po němž nejvíce toužím, Život.
Má duše je hluboká, zčernalá rána,
jež nemůže krvácet již...
Má duše je propastí, jíž nemohu dopadnout ke dnu,
má duše je modlitbou v requiích, jež neskončí dřív,
než Život requie dopláče u mrtvoly mé;
má duše je bolestí všech, jimž smrtí nepřestala muka,
má duše je požárem, jehož nápojem mrtvá krev lidstva,
má duše je vichřicí, jež nedolká nikdy...
33
Ó, klekněte se mnou na žhavý popel věčného smilování,
kdož trpíte smutky neznámých Vin;
klekněte všichni a v horečných modlitbách zlomte třesoucí ruce,
kdož pláčete se mnou a děsíte se tajemné Pomsty,
kdož šílíte, když vichřice naříká
a klne výčitkou v dohaslém krbu;
Ó, klekněte se mnou a modlete se,
modlete od jitra v noc k Novému žití...,
v němž budeme věřiti alespoň sobě,
budeme moci,
budeme směti věřiti sobě.
34
Prchl jsem ze samot...
Prchl jsem ze samot do bouře měst,
vrátit se chtěje zas ke zřídlům žití!
Ale již nechápu, kde zřídlo jest,
neznám již život, jenž městy se řítí.
Od jitra čekámčekám, až bude se tmíti,
čekám, kde rudě bych život zřel kvést.
– – Neznám již život, jenž městy se řítí,
marně bych čekal: já zbloudil již z cest.
35
Na zpáteční cestě.
Kdesi daleko za mnou zůstala města,
města v rovinách úrodné země.
– Do hor bezlidných vede mne zdlouhavá cesta...
..Podzim...Podzim z hor táhne, smutek jde ke mně...
Mlhy nad městy černými v rovinách leží:
zvony večerních klekání pláčí
s pustých kostelů dávno schátralých věží;
za mnou pláč jejich do samot kráčí.
Mlhou černý dým komínů továrních teče,
vlá jak nad hroby prapory hoře.
Za mnou v samotu revolta bídy se vleče,
za mnou valí se prokletí moře.
Do měst nedávno utek’ jsem ze samot ticha,
abych života sílu pil klamnou.
Ale vracím se. Bol větší v duši mé vzdýchá.
Chci sámsám. Ale měst kletby jdou za mnou.
36
Kam chodím denně.
Sl. Z. N.
Jdu cestou po smutné stráni, jež žlutá a červená a černá.
Ta cesta přede mnou jak touhou po smrti znavený stařec s údy nataženými,
žlutými, strnulými údy;
a leží na hrobě přírody slzami zvlhlý.
...Ó, Bože! (Či koho mám volat, když nikdo nevstoupí sem,
kde smutek, ach smutek, jenž nemůže už plakat.)
.To...To bylo již na jaře, v posledním květnu,
když viděl jsem tady lidský pár, jenž oplakával svá přesycení.
Ale dnes, kam vkročím, prach únavy větší,
žlutý prach, zmařená touha a bolest,
všude, kam vkročím, choroba uplynulých žití
nohy mé objímá a o soucit prosí.
A vyhýbám se listí, žlutému, oranžovému a černému listí.
Ó, Bože! – Když zabořím přece svou nohu do spadlého listí,
to pláče, v resignované křeči smutků vzlyká
a nohy mé s prosbami objímá...
Tak, jako bych po srdcích znavených šlapal,
po srdcích těch, kteří na jaře plakali tady.
37
Podzim na horách.
Když myslel jsem, že podzim přišel,
má duše smutky rozvila jak chorý květ.
Já na stráně a do skal vyšel
a poslouchal, zda bouři uslyším zas pět.
Dnes přišla. Mráz a sněhy mete
do stromů nemocných a v plody nezralé.
– A místy ještě hořec kvete
a v polích, v brambořišti klejí horalé.
Zas lačně pláč a hrůzu piji
a poslouchám, co vichřice mi nese do samot:
„Jak v přírodu, tak v tělo vliji
smrt předčasnou a v mozek Horly vsadím hrot.“
38
Melodie podzimu.
Pak zase přišly dny šedé a smutné,
ve kterých nebesa nízká v tichosti pláčípláčí,
ve kterých podzimem listí zas rmutne
a dlouhé, šedivé vlasy polem se vláčí.
Pak zase v pustých a studených hnízdech
bolest se krčila, bolest znavených duší.
...A krajem sestárlým zmíravý zní vzdech,
vzdech samotářů, kteří konec svůj tuší.
39
Čekání.
To umírání věčné znavilo mou duši.
Den jitrem každým shroutí se v třesoucím omámení
a čekám den příští, že přinese pozdrav zelených břehů splněné touhy.
A čekám, zmítaje se na loži vysílených muk
a příští den přichází s týmž smutkem v spálených očích,
v jakém sešílel prožitý včera,
mně vzdálený celými věčnostmi minulých žití.
A nevímnevím, co bylo včera,
co myslel jsem, co cítil,
...proč neumřel již...
Jen tolik vím, bylo to třeštění v pláči,
smutek večerů zlomených žití,
agonie rozsáhlé a řídké touhy
a jako dnes:
Umírání...
40
V mlhách.
Jak bílé dechnutí Zimy
mlh vidina jemná rozpjala křídla.
A veliké skvrny žluté a hnědé a rudé
juž umdlených stromů na křídlech mlžiny hasnou,hasnou.
Stojím na skalním trsu a do mlhy zírám...
Závratné ticho prosáklo mlhou,
obzory všechny ztonuly ve vlhké běli.
Jen veliké skvrny žluté a hnědé a rudé stromových korun
jak mrtvé oči pohaslých přátel bijí v mou duši.
: Z rudých zřím výčitku stydlého Slunce,
výčitku kajících vášní,
výčitku uzrálé bolesti za rozkoše květy;...
hnědé jsou smutkem zmařených tužeb
a žluté planou šílenstvím krásy Života konce.
Stojím na skalním trsu a do mlhy zírám,
z ní strašlivé oči výčitek, smutků a šílenství
bodají v můj vylhaný klid duše.
41
Konec všemu.
Jsem přesvědčen: Je konec všemu.
Můj život usnul v horečkách
a vlny mého dechu jsou příliš dlouhé a vzdálené a suché.
Jsem přesvědčen: Je konec všemu,
a nechci-li se obelhat,
můj Život je dlouhé čekání na Smrt,
jež z dálky po cestě bílé, zaprášené,
mrazem vypráhlé a nasáklé krví zabitých tvorů,
jde zvolna s obvazy na čele.
A já na kraji příkopu
pokropen vodou zmírání,
nečekám marně...
Vždyť dočkám se přece...
– – – – – – – –
A konec všemu.. –všemu... –
42
V mé celle.
Dnes ztichlo i kvílení větrů
a ticho, strašlivé ticho jen syčí z koutů mé celly.
A zastesklo se mně po tobě,
ó, vichřice lkavá...
Tys jediná hlásala život do mého opuštění.
Však ticho, strašlivé ticho jen syčí...
Ach! Jen jediný výkřik nechť zaplane ze tmy,
byť umírání byl výrazem,
jen jediný chropot,
byť posledním byl!
Však ticho, strašlivé ticho syčí...
Ó, přítomnost šklebivá, výsměšná
a smířená se vším, co duši můž’ trhat!
Či vrátit se v minulost a vzpomínat
všech nadšení a vzplanutí a touh?
Vše do písku shrouceno a celý můj život
jen únavnou, rozsáhlou a věčnou pouští,
v níž umřít by musela i fata-morgana.
I oči mé vyschly, pláč sžehl žár skepse.
Jen svíjím se v protestech šílenství
a po tobě toužím, ó vichřice lkavá.
Však ticho, strašlivé ticho syčí z koutů mé celly.
43
Horla.
Slepá noc. – Myšlenky, síly a touhy nevíneví, kam letí...
...Ticho zdvihlo mou lebku
a železem žhavým rozdírá krvavý mozek.
Oh! Jak to syčí, syčí!
...Všechny věci kol strnuly v hrůze a poslouchají sykot.
I stěny! I stěny, jež uvykly dávno přec tichu,
i zduseným nářkům trpícího!
Někdo zaťukal zlehýnka v okno...
Jak jsem rád! – (Halucinace ticha, jsouc vyplašena ťukáním, ulétla z duše.)
Pohlednu v okno. Obrovský, černý bod noci
vyvaluje na mne své prázné oči.
Zaťukal zase. – Kdo!? – Odpověď v tichu zůstala viset.
Železo syčí v mém mozku. – Syčí, syčí!
– Schoulím se pod okno a budu čekat.
Klid oddaný vesnicí táhl, několik osamělých oken, politých
žlutavou září mdle hořícího světla, házelo ustydlý lesk do
zmrzlého sněhu a v dálce zavyli zdlouhavě psi...
44
Konečně! – Přichází Kdosi.
(Ne, nemohu se mýliti, slyším vrzání sněhu.)
– Rána v okno. Sklo s řinčením stříklo mi v čelo,
a cítím, jak teplá má krev oči mi zalila.
Chci vyskočit rozbitým oknem
a chytit Ho v týle,
ale, můj Bože! okno je celé a pod ním nestojí nikdo.
Jen psi zavyli divěji
a v osamělých oknech pohasl ustydlý lesk...
45
Slunce.
Konečně Slunce!
– – Ale není, které jsem čekal.
: Obrovské, smutně lesklé oko šedého nebe;
ach není to Slunce, které jsem čekal.
..Vybledlé...Vybledlé, nemocné a vlhké oko...
Jak je to bolestné, nevidět ani v přírodě radost!
...Z lože do lože potácí se chorobná žena,
do samot strnule pohlíží;
a každý pohled o soucit prosí.
V studené podušky ulehla mdloba
a plakala uvadlým květům bezslzébezslzné hoře...
Ó, Slunce! Měj si už chorobný smutek,
ale zůstaň zde s námi, kteří věčně čekáme!
..Zapadlo...Zapadlo...
Ó, Pane, – Chorobo Sluncí,
proč pohlíželi jsme stísnění touhou k bílému východu.
: Abychom mohli snad říci:
„Zůstaň s námi, neb se připozdívá?“
...Zapadlo...!
Sežloutly tajemné mlhy západu,
krev jeho sražená prvním je rozkladem světla.
46
Noc k východu táhne
a obzory tonou v truchlivých pohádkách.
A zase, vy všichni, kteří věčně čekáte,
obraťte se mnou pohledy k východu a hledejte první paprsky dne!
Či rozžete sami své lampy
a na podiv noci stvoříte den?
Ó, Směšní a Slabí!
47
Jítro?
Byla prý noc a já spal.
– Teď jitro. – Není to blamáž všech jiter? –
– Není to snad umírání, není to pohřeb?
Když odešly tíživé sny, já čekal teprvé spánek;
ale jaký to posměch!
Stmívání, ticho, sněžení volné
a v duši nesmírný smutek v šlépějích snů –
Ó, marně čekám okamžik velkého východu Slunce,
ó, marně za tebou rozpínám ruce: Radosti.
Je každé mé jitro chorobným dítětem noci,
té, kterou prožívám sám v loži pichlavě teplém,
v které se svíjím a naslouchám modlitbě ticha,
v které mi šílenství usnouti nedá,
v které mi Pomsta vyhrožuje za veliké, neznámé Viny,
a v které němá Skepse zoufalství posměchem bije.
Byla prý noc a já spal.
48
Vítězné smrti.
Jak průvod chorobných, zpoutaných dětí,
když zvony již „Te Deum“ hlásají s chrámových věží,
a bubny nepřátel s výkřiky letí
juž posledním požárem, poslední divokou řeží,
jdou moje vzpomínky z dobyté brány,
jdou tiché a poddané. – Juž provaz nejbližší škrtí...
– Kraj celý krví, jež řine z nesmírné rány...
Já nesmím již zpomínat, oddán jsa Vítězné Smrti.
49
Zpět.
Dnes, když nemám již více nic životu říci,
když nemohu míti ani slov pro něj díkem,
(či mohu být vděčným, že umírám ještě?)
když jemu i Ženu s posměchem hodil jsem pod nohy,
dnes chtěl bych se vrátit k východu své cesty.
Ale nevím již, odkud jsem vyšel...
ale nevidím cesty, kterou jsem chybil...
Svůj život jsem prohrál, jsa odvážným příliš.
A nemohu nazpět,
a nesmím již nazpět,
ač tušení strašná děsí mne keku předu jíti.
Slunce mé zašlo
a krev vyschla mi žárem a žízní.
Z duše mé jednou snad vytryskla píseň,
kterou zpívati toužil jsem věčně.
Ta píseň vyvřela pozdě...
Ta píseň patřila Slunci mé cesty
a Slunce zapadlo dávno.
50
Jen jedinou modlitbu...
Jen jedinou modlitbu k Tobě, Bože mého dětství,
kdy matka má sepjala mé ruce a se mnou se modlila!
A její hlas se chvěl jak v tajném předzvídání,
že zapomenou rty mé modlitby k Tobě.
Jen jedinou modlitbu, prochvělou uctivou bázní k Tobě,
a nadšením prostým a upřímným!
Ó, matko má! Kříž vdechni na znavené čelo
a sepni mé ruce
a předřikávej své modlitby,
ty modlitby, jež zapoměly se vrátit ke rtům skeptickým!
„...Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme“...odpouštíme...“
Ó, modlitbo tisíců, modlitbo staletí,
ó, modlitbo vysněná v chudobě, v bolesti a bídě,
ó, modlitbo výkřiků Lásky z odlehlých Judee samot,
ó, modlitbo velikých dětí čistoty a krásy,
proč zapoměly říkat prosby Tvé k Bohu rty horkostí spálené,
když vracím se kající k Tobě v chorobných snů zaníkání?
...A modlíval jsem se dlouho;
a v modlitbách zpívala i plakala má dětská duše...
51
– Pak zapoměly se vrátit ke rtům skeptickým...
Či spálil Někdo Vaše křídla, že nedoletěly Jste zpět,
zpět ke rtům, které dnes tolik po Vás prahnou? –
Kdo zadržel Vás?
...A duše má smutná; a pláče za Vámi ze samot...
...„Odpusť„...Odpusť nám naše Viny, jakož i my odpouštíme“...odpouštíme...“
– – – Víc modlit se odvahu ztrácím,
víc vzpomínat netoužím na Vás,
a ptáti se proč, Pomsty zakrývá výsměch.
52
Mám bořiti ještě?
Když všechno již utichlo,
i vichřice i šelest padajícího sněhu,
když všecko usnulo,
i slunce i hvězdy a každý život,
já náhle se probudil z umdlení
a nervy a duše vzkřikly v horečkách za Životem.
Vím, to bylo již pozdě...
.,.Již...Již pozdě!
– – – – – – – – – –
– – Teď nepřijde ani jeden takový okamžik.
– – Nemůže, neboť přišel by příliš pozdě...
Již chrámy jsem sbořil.,.sbořil... (Vlastně, Život tak činil
a já klidně se díval)
: Mám litovati ztracených pravd,
denním živořením illusí zbahnělých?
: – Jen jeden chrám zbývá: Duše.
Jen jedna zůstala pravda: Obroda v Smrti.
Jen jedna illuse vychází v západě žití: Vítězství Boha.
Tři sloupy věky vztýčené do prázna věčnosti trčí.
– Strhnu-li jeden, sřítí se všechny!
...Pak konec a smích...
Kladivo v rukou zdvižených třímám.
: Mám bořiti ještě?
53
Po černém pohřbu.
Nejdříve přece jsem touhy své pohřbil...
To byla především zbytečná přítěž! –
...Ještě jsem plakal, když odešly poslední sny
a nechaly portály otevřené prázdných již síní...
Sněhy svítily modře do klidu mé celly,
syčící ticho sedlo zas v šedivé kouty,
a zpívalo známou, monotonní melodii...
Mozkem mi táhla vzpomínka černého pohřbu,
mrtvých tužeb pohřbu chudého,
bez kněze a zpěvu,
bez hudby a světel;
a za truhlou kráčel jsem jediný já.
– Kolem, z povzdálečí, křičely výsměchy Vzpomínek-jásajícíchVzpomínek – jásajících nepřátel.
Bolest divoká stiskla náhle mou duši.
Vzpomínky! – Ty zbyly mi dosud!
: – Ty vyčítaj’ zákeřně Vinu!
Přede mnou tančí a v tam-tam bijí!
– Skočil jsem po nich.
Krev zuřila Pomstou v mých žilách!
Strh’ jsem Je k zemi a radostně škrtil.
...Ale bylo to marno!...
54
Když myslel jsem, že vítězná vražda skončena již,
když v lože jsem uleh’,
vstaly zas tajně,
v loži mne přepadlypřepadly,
tisíci žhavými jehlami probodaly mozek,
probodaly duši!!
...Svíjím se a zoufale křičím...
...A odnikud pomoc!...
Snad zahynu mukami hrůzy a děsu,
snad zahynu strašlivým dědictvím zapadlých předků.
55
Výčitka Umění.
Ot. Březinovi.
Ó, kdybych dovedl říci,
co všecko zůstalo a zůstane na vždy v mé duši,
co otráví slovo, když neschopno, jak líčiti náladu chci.
Umění, strašlivá kletbo chorobných duší,
proč smyslil Tě člověk, nápoji žáru, když nemůže píti?
Proč rodíš se v duších, jež svíjí se v poddanství Tvém,
když nedáš jim struny, jež dovedou hřměti,
jež dovedou lkáti,
jež mohly by líčiti barvy a ticho a smrt,
jež mohly by křičeti orchestrem s tisícem zvuků v jediné chvíli!
Ale slovo! – Jak chatrný nástroj
na líčení vítězných konců, v nichž zároveň sláva velikých porodů žití.
Co platna jsou slova,
když sestoupíš do duší Života Všeho!
Tam žiješ v prostorech jiných,
v čase jinémjiném, než tušíš v životě denním,
nové tam chápeš vůně a zvuky.
Jak možno to slovy jen říci,
když je tak ubohé, tak slabé.
Požárem, jenž opravdu pálí, mělo být básníkům slovo,
56
nesmírným rachotem světů, když sráží se v prostorech a tříští se ve světy nové.
Mělo být bolestné, by opravdu vzbudilo bolest,
mělo být němé, když líčit chce ticho,
mělo být náladou umrlčích komor,
jež osvětleny jsou rudě o půlnoci, když vzbudit má strach,
mělo být popelem podzimu, když líčit má smutek.
Pak slyšel, viděl a cítil bych život,
jenž mrtvý v mrtvých uložen knihách.
Pak, ó Umění, viděl bych opravdu svůj veliký o Tobě sen
a nešel bych s výčitkou k Tobě,
že’s nedalo svobody otrokům svým
v den velkého sabathu srdcí a duší.
57
Na rozcestí.
Hodně starý motiv.
Již tomu několik let.
: Stanul jsem na rozcestí.
V pravo šli veselí, šli do měst, šli Rozkoše k hodům.
A těch bylo mnoho.
V levo kráčeli smutní, kráčeli do samot, kráčeli v Bolest.
– Ale jen řídce.
Já pustil se s nimi.
Byl jsem dítě na polo; Cosicosi však dřímalo v duši,
jež táhlo mne k ním.
Úšklebek na pravo jdoucích nejdřív mne ranil.
...Šli jsme již dlouho. –
– Mnozí zemřeli cestou,
jiní se vraceli nazpět,
a někteří dali se přes pole v království nová...
Jsem sám a stojím na rozcestí.
Kolem krajina pustá bez hranic obzoru,
krajina podzimní, rozmoklá, žlutá.
Dvě cesty:
...Ta jedna... ta jedna v propasti padá...!
: Stíny Samovrahů, kteří dotrpěli hluboko na dně,
tvoří smutnou alej vichřicí orvaných stromů.
58
...Druhá..., ta druhá bez konce do pouští vede...!
: Kostry těch, kteří zhynuli žízní a hlademhladem,
z bílých závějí písku k nebesům trčí.
– – – – – – – – – –
A u prostřed, kde cesty se dělí,
kříž dřevěný v oblaka zdvihá ramena dávno již shnilá,
a na kříži plechový obraz Krista, také již sešlý...
Nad krajem podzimním ztuhlá oblaka visí
a v oblacích sbor havranů divné zakrákal zvěsti:
„V městech zhýřilých pomřeli všickni.
Maso jich otrávené a krvavé zapáchlo příliš,
že hyeny vrací se hladové od hodů s vytím...“
Jsem sám a na rozcestí, kde Boží muka stojí...
59
Bylo to na podzim, k večeru...
Bylo to na podzim. Smrt žlutou viděl jsem v korunách stromů:
měla pavučí bílé ve smutné tváři
a v rukou držela kytici z hořce a ocúnů svadlých.
Bylo to na podzim, k večeru, u hřbitovních zdí,
u oprýskaných zdí, s nichž divokého vína proudy krve zahnědlé
padali k zemi spletí břečťanů...
V mé duši, jež trpěla více Pomstou neznámé Viny,
více než dosud, více než mohla,
děly se tajemné přípravy k slavným mysteriím Bolesti.
Já myslil, že stojím v nejhlubších propastech Smutků,
že níže již sestoupit nelze...
Ale jak jsem se mýlil!
Stále ještě padala propast do hloubky černé,
tak hluboko dolů, tak nesmírně dolů...
A z hloubky jsem slyšel:
Škrcené výkřiky,
monotonní žalmy,
strašlivá lámání zoufalých rukou,
sténavé kletby
60
a requie neznámých mistrů samovrahů;
všechny ty žhavé a lačné a černé zvuky
v jediném, spleteném akkordu v nesmírném orchestru lidského utrpení.
Pohlednu v propast:
V tmě černé zableskl náhle plamének žlutý.
: Šílenství sedělo na hromadě lebek a drželo lampu,
jež rozkvetla žlutě.
(Olejem byly jí vášně a zklamání a pády.)
...: Obrovská vlna zkrváceného, lidského masa
v dlouhých intervalech stoupala a padala zase,
a hnala se ku předu k žlutému šílenství květu.
Tisíce rukou, bílých a chvějících se rukou s prsty dlouhými
mávalo v dusivém vzduchu nad krvavou vlnou...
Pak zahléd’ jsem několik bolestí ztrhaných tváří,
jež někde jsem viděl;
a zahlédnu mezi nimi i sebe..,sebe...
– – – – – – – – –
– – – – – – – –
Bylo to na podzim, k večeru, u hřbitovních zdí...
...Tak bylo mi smutno a taková bolest kvílela v duši,
že složil jsem umdlenou hlavu do měkkých lianů rudého listí,
a z duše mi vyvřel tak bojácný pláč – –,
pláč, který s úsměvem nervy rozřezává,
který je zpěvem i modlitbou i proklínáním...
Váhavě šero mlčenlivé do kraje vyšlo... a za ním bledé třesení mlh.
...A zvolna... až ke mně...
Objalo vlhkou a jemnou svou rukou mé spánky
a zadívalo se lichotivě do mých očí,
61
zadívalo se mlčky popelem svého zraku.
(Tak vrátila se mi v mysl vzpomínka dětství a první mé Lásky,
a opět slyšel jsem šedou melodii bílých modliteb a sladkých rozechvění.)
Pojednou večerní zvony zapěly andante na pozdrav Marii Bolestné,
na pozdrav trpícím dosud,
na pozdrav unaveným příliš.
A vstoupil jsem zase do přítmí chrámu.
...Bylo to na podzim, k večeru...
62
Můj život lhal.
Můj Život jednou chtěl zavýsknout přece,
chtěl zazpívat duši mé nejvyšší tóny,
sebe obelhávaje, chtěl obelhat mne.
Ale Bože! Proč to jen činil!
– Já nepoznal masku a věřil.
Však výkřik zůstal viseti v mračnech
a nejvyšší tóny přepjaly tenké juž struny.
A nevinný snášel jsem nové zas muky
a nevinný trpěl jsem vylhaným hříchem.
Pak posměšný dav na pranýř vyzvedl zemdlené tělo
a divoký kankán tančili v smíchu.
A na ruce pouta mi dali
a na čelo vpálili zločinců cejch.
Má duše o Pomstu křičeti chtěla,
má duše umřít si přála;
a nedovedla než modliti se za posměšný dav.
63
V den smíření.
Epilog.
Takovou smutnou melodií krajina zpívá,
v takové zemdlené bolesti krajina vzdýchá,
že krev pozvolna v žilách mi vázne,
a duše otvírá náruč slavným záchvatům Smrti...
: Popel z oblaků, jak s potrhaných pavučin prach na hlavy padá kajících,
útěcha padá v zlekané duše...
...hymny větru a deště,
dlouhé a monotonnímonotonní, v to bez přestání pláčou.
Až do chvil tohoto smíření s Pomstou,
až do chvil veliké a mrtvé modlitby k Pánu,Pánu
já svíjel se v nervosách duše,
lkající a spílající na palčivém loži Hoře,
já krvavou rukou neváhal hroziti bílému Slunci...
Ale dnes, usmířen s Pomstou za neznámou Vinu,
své ruce sepjaté v modlitbách povznáším k Pánu.
A takovou smutnou melodií krajina zpívá
a v takové zemdlené bolesti krajina vzdýchá,
že krev pozvolna v žilách mi vázne,
a duše otvírá náruč slavným záchvatům Smrti,..Smrti...
64
OBSAH:
Pomsta7
Když všickni již odešli...8
Jaro jest!9
Jaro samotářů10
V den stmívání12
Pro mne již nevzchází jaro13
V posledním květnu14
Spleen15
Kdes hoboj lká...16
Tak rád bych zazpíval...18
Život19
Dávno již...20
Vichřice21
Černé vlny22
Jdu nocí23
Pohádka samotáře25
To vím, že čekám marně...27
Píseň o půlnoci29
Ticho v duši30
Modlitba samotáře31
Zpověď33
Prchl jsem ze samot...35
Na zpáteční cestě36
Kam chodím denně37
Podzim na horách38
Melodie podzimu39
Čekání40
V mlhách41
Konec všemu42
V mé celle43
Horla44
[65]
Slunce46
Jítro?48
Vítězné smrti49
Zpět50
Jen jedinou modlitbu...51
Mám bořiti ještě?53
Po černém pohřbu54
Výčitka Umění56
Na rozcestí58
Bylo to na podzim k večeru...60
Můj život lhal63
V den smíření64
OPRAVY:
Str. 6. Místo Nevysvětlitelného čti Nevyslovitelného.
Str. 7. (verš 12) Místo svůj čti můj.
Str. 21,21. (verš 8.) Místo dá čti dál.
Str. 31. (verš 1.11.) Místo A pláč? čti A pláč!
Str. 46. (verš 11.) Místo bezslzé čti bezslzné.
Str. 50. (verš 11.) Místo ke čti ku.
E: av; 2004
[66]