V posledním květnu.

K. Egor

V posledním květnu.
V barvách znavení zapadlo slunce, jak veliká plocha bezlesklé žluti... Na místo světla do lesů nalilo hoře, do květů uvadlých žárem nalilo hoře, do duší Všeho, co vzplanulo pojednou v lásce, nalilo hoře..hoře... A zase viděl jsem milenku svou, Přírodu, v rozkvetlém jaru umdlévati v smutcích, tak jako v zimě a na podzim, když vichřice lkala. Ale i lidé, znaveni láskou, plakali zase. ...V zapadlém koutě mé odlehlé stráně uzřel jsem splynulé duše milenců dvou, bolestí puklé dvě duše, jež oplakávaly svá prvá lásky přesycení. 14