Kam chodím denně.

K. Egor

Kam chodím denně. Sl. Z. N.
Jdu cestou po smutné stráni, jež žlutá a červená a černá. Ta cesta přede mnou jak touhou po smrti znavený stařec s údy nataženými, žlutými, strnulými údy; a leží na hrobě přírody slzami zvlhlý. ...Ó, Bože! (Či koho mám volat, když nikdo nevstoupí sem, kde smutek, ach smutek, jenž nemůže už plakat.) .To...To bylo již na jaře, v posledním květnu, když viděl jsem tady lidský pár, jenž oplakával svá přesycení. Ale dnes, kam vkročím, prach únavy větší, žlutý prach, zmařená touha a bolest, všude, kam vkročím, choroba uplynulých žití nohy mé objímá a o soucit prosí. A vyhýbám se listí, žlutému, oranžovému a černému listí. Ó, Bože! – Když zabořím přece svou nohu do spadlého listí, to pláče, v resignované křeči smutků vzlyká a nohy mé s prosbami objímá... Tak, jako bych po srdcích znavených šlapal, po srdcích těch, kteří na jaře plakali tady. 37