Vichřice.

K. Egor

Vichřice.
Buď pozdravena! – Věděl jsem, že přijdeš; a čekal jsem s touhou, lačen tvé hrůzy. Přilétla náhle. – V rámy oken vetkla své dlouhé ruce a zalomcovala jimi a zaštěkla, zavyla, zalkala v současném výkřiku do ospalého klidu mé samoty. Buď pozdravena! hlasatelko velkého žití. ...A vichřice prosila, bych nebyl tak tvrdý a vpustil ji dá,dál. ...Nuž’, pojď! Okna pěstí jsem vyrazil a v práznou noc houkl nadšený pozdrav. Vichřice v cellu mou vnikla rozbitým oknem a na krbu, kde poslední jiskry shasnouti chtělychtěly, své dlouhé a studené ruce počala hřáti. Hle! I jiskry, v kterých je rovněž zárodek životů velkých, tušily u sebe milenku stát; vesele tančily na krbu s ní..:ní... – Jaká to rozkoš viděti radost v setkání dlouho čekajících! O, chci tančiti s nimi! – – – – – – – Na krbu vyšlehl vysoko plamen, vyšlehl do těžkých pavučin, do krajek vzedmutých gobelinů, vyšlehl veliký, nádherný a žhavý až v studené lože... – – – – – – – Plameny kolem, plameny dole i nade mnou! A vichřice u prostřed a já tančím s ní... 21