To vím, že čekám marně...

K. Egor

To vím, že čekám marně...
To vím, že čekám marně, že čekám marně, až uzrají klasy v Života polích. uzrají.,.uzrají... a přijde snad podzim a nevzkvetou ani krvavé máky neznámé Lásky, jež plevelem jiným a dávno již vzkvetly... Hořící máky, jichž opojné šťávy a krev a krev všechnu jednou bych aspoň pil... A čekám marně, až uzrají klasy v Života polích. Má pole, v nichž obilím mělo být mé žití, má pole, pole na skalách ponurných samot, jež vzdělala a zasela chorobou Choroba, ta pole rozsáhlá a žlutá a rozpukalá žárem a mrazem, ta jistě nevydají plného zrna na chleba zdravým. Ale jsou bratři mých snění, kteří snad přece vystoupí na ztracené skály mých samot, kteří pokleknou se mnou v těch Choroby polích a se mnou zalkají modlitby k Novému žití, 27 jež uzříme v Horle a Halucinaci, jako vtržení do slávy nebes. ...A budeme píti v své duše vítězné východy Slunce a budeme zpívati hymny ve žlutých Západech, ...ve žluté krvi šílenců velkých... A budeme stříleti supy táhnoucí k městům, by nechali dohníti, co shníti dávno již mělo. A budeme hltati modré plameny blesků a budeme vichřici hřáti v studených prsou... ...a budeme čekati, věčně čekati, až rozkvetou máky a uzrají klasy..klasy... 28