To vím, že čekám marně...
To vím, že čekám marně,
že čekám marně, až uzrají klasy v Života polích.
Až uzrají.,.uzrají... a přijde snad podzim
a nevzkvetou ani krvavé máky neznámé Lásky,
jež plevelem jiným a dávno již vzkvetly...
Hořící máky, jichž opojné šťávy
a krev a krev všechnu jednou bych aspoň pil...
A čekám marně, až uzrají klasy v Života polích.
Má pole, v nichž obilím mělo být mé žití,
má pole, pole na skalách ponurných samot,
jež vzdělala a zasela chorobou Choroba,
ta pole rozsáhlá a žlutá a rozpukalá žárem a mrazem,
ta jistě nevydají plného zrna na chleba zdravým.
Ale jsou bratři mých snění,
kteří snad přece vystoupí na ztracené skály mých samot,
kteří pokleknou se mnou v těch Choroby polích
a se mnou zalkají modlitby k Novému žití,
27
jež uzříme v Horle a Halucinaci,
jako vtržení do slávy nebes.
...A budeme píti v své duše vítězné východy Slunce
a budeme zpívati hymny ve žlutých Západech,
...ve žluté krvi šílenců velkých...
A budeme stříleti supy táhnoucí k městům,
by nechali dohníti, co shníti dávno již mělo.
A budeme hltati modré plameny blesků
a budeme vichřici hřáti v studených prsou...
...a budeme čekati, věčně čekati,
až rozkvetou máky a uzrají klasy..klasy...
28