Výčitka Umění.

Výčitka Umění. Ot. Březinovi.
Ó, kdybych dovedl říci, co všecko zůstalo a zůstane na vždy v mé duši, co otráví slovo, když neschopno, jak líčiti náladu chci. Umění, strašlivá kletbo chorobných duší, proč smyslil Tě člověk, nápoji žáru, když nemůže píti? Proč rodíš se v duších, jež svíjí se v poddanství Tvém, když nedáš jim struny, jež dovedou hřměti, jež dovedou lkáti, jež mohly by líčiti barvy a ticho a smrt, jež mohly by křičeti orchestrem s tisícem zvuků v jediné chvíli! Ale slovo! – Jak chatrný nástroj na líčení vítězných konců, v nichž zároveň sláva velikých porodů žití. Co platna jsou slova, když sestoupíš do duší Života Všeho! Tam žiješ v prostorech jiných, v čase jinémjiném, než tušíš v životě denním, nové tam chápeš vůně a zvuky. Jak možno to slovy jen říci, když je tak ubohé, tak slabé. Požárem, jenž opravdu pálí, mělo být básníkům slovo, 56 nesmírným rachotem světů, když sráží se v prostorech a tříští se ve světy nové. Mělo být bolestné, by opravdu vzbudilo bolest, mělo být němé, když líčit chce ticho, mělo být náladou umrlčích komor, jež osvětleny jsou rudě o půlnoci, když vzbudit má strach, mělo být popelem podzimu, když líčit má smutek. Pak slyšel, viděl a cítil bych život, jenž mrtvý v mrtvých uložen knihách. Pak, ó Umění, viděl bych opravdu svůj veliký o Tobě sen a nešel bych s výčitkou k Tobě, že’s nedalo svobody otrokům svým v den velkého sabathu srdcí a duší. 57