Jdu nocí.

Jdu nocí.
Jdu někam ku předu, někam před sebe stále – a kam? A kdosi nazpět mne táhne a tajemně volá: „Nedojdeš“.Nedojdeš.“ Noc líná a prosáklá černavou mlhou za vlasy přede mnou Dny života mého po cestě vláčí...,vláčí... přede mnou a kolem a všude... Slyším plakati minulé Dny, slyším je volati: „Nedojdeš!!“ A budoucích vyhrůžky a prosby přítomných slyším a neznámé výkřiky: „Nedojdeš!!Nedojdeš!!“ Ale jen ku předu, před sebe stále, nevěda kam! Nade mnou hvězdy zmateně planou a světlušky zahoří okamžik ve tmě. A zdá se mi, (po vůni šeříku a jasmínu tuším,) že zahradou květů po cestě kráčím. ...Z tmy hrůza na šíji duše se věsí a zoufale při hlasu: „Nedojdeš!“ ku předu žene mne stále. 23 ...Již klopýtám za každým krokem unaven chůzí. Zatím co čekám na růžový polibek prvního slunce, vychází pozvolna nesmírně veliký měsíc, jenž do tmy bílou chorobu lije... Vidím konečně krajinu, kterou, zmíraje, ku předu chvátám. : Jak illustrace k requiím slavným: Hřbitovem jdu, – kolem kříže a hroby, (hroby již rozpadlé a kříže zpřerážené,) a na hrobech uvadlé keře jasmínu a šeříku, a na konci cesty nový hrob vidím... 24