Pro mne již nevzchází jaro.

K. Egor

Pro mne již nevzchází jaro. K. Maškovi.
To ještě scházelo k mé písni nového jara... V smutek mé oddané celly zaplakal umíráček s kostelní vížky... Chtěl jsem si zpívati o možnosti vrácené lásky, o možnosti vrácených paprsků slunce, o květech a ptačí písni. Ale má duše vítá jen smutné jaro, jak jeptišky lásku, jež zastala je nad hroby v zármutcích. A umíráček pláče vítězství dlouhých utrpení, a pláče výkřiky a chrapot umírajícího... Ne, pro mne již nevzchází jaro...! Já přišel z krajin pochmurných pohádek, kde princezny ustárly v marných snech o vykoupení, kde sněhy byly jim jedinými květy a vichřice jedinou života písní! Ne, pro mne již nevzchází jaro... 13