Na rozcestí.

K. Egor

Na rozcestí. Hodně starý motiv.
Již tomu několik let. : Stanul jsem na rozcestí. V pravo šli veselí, šli do měst, šli Rozkoše k hodům. A těch bylo mnoho. V levo kráčeli smutní, kráčeli do samot, kráčeli v Bolest. – Ale jen řídce. Já pustil se s nimi. Byl jsem dítě na polo; Cosicosi však dřímalo v duši, jež táhlo mne k ním. Úšklebek na pravo jdoucích nejdřív mne ranil. ...Šli jsme již dlouho. – – Mnozí zemřeli cestou, jiní se vraceli nazpět, a někteří dali se přes pole v království nová... Jsem sám a stojím na rozcestí. Kolem krajina pustá bez hranic obzoru, krajina podzimní, rozmoklá, žlutá. Dvě cesty: ...Ta jedna... ta jedna v propasti padá...! : Stíny Samovrahů, kteří dotrpěli hluboko na dně, tvoří smutnou alej vichřicí orvaných stromů. 58 ...Druhá..., ta druhá bez konce do pouští vede...! : Kostry těch, kteří zhynuli žízní a hlademhladem, z bílých závějí písku k nebesům trčí. – – – – – – – – – – A u prostřed, kde cesty se dělí, kříž dřevěný v oblaka zdvihá ramena dávno již shnilá, a na kříži plechový obraz Krista, také již sešlý... Nad krajem podzimním ztuhlá oblaka visí a v oblacích sbor havranů divné zakrákal zvěsti: „V městech zhýřilých pomřeli všickni. Maso jich otrávené a krvavé zapáchlo příliš, že hyeny vrací se hladové od hodů s vytím...“ Jsem sám a na rozcestí, kde Boží muka stojí... 59

Básně v knize Pomsta neznámé viny: