Slunce.

Slunce.
Konečně Slunce! – – Ale není, které jsem čekal. : Obrovské, smutně lesklé oko šedého nebe; ach není to Slunce, které jsem čekal. ..Vybledlé...Vybledlé, nemocné a vlhké oko... Jak je to bolestné, nevidět ani v přírodě radost! ...Z lože do lože potácí se chorobná žena, do samot strnule pohlíží; a každý pohled o soucit prosí. V studené podušky ulehla mdloba a plakala uvadlým květům bezslzébezslzné hoře... Ó, Slunce! Měj si už chorobný smutek, ale zůstaň zde s námi, kteří věčně čekáme! ..Zapadlo...Zapadlo... Ó, Pane, – Chorobo Sluncí, proč pohlíželi jsme stísnění touhou k bílému východu. : Abychom mohli snad říci: „Zůstaň s námi, neb se připozdívá?“ ...Zapadlo...! Sežloutly tajemné mlhy západu, krev jeho sražená prvním je rozkladem světla. 46 Noc k východu táhne a obzory tonou v truchlivých pohádkách. A zase, vy všichni, kteří věčně čekáte, obraťte se mnou pohledy k východu a hledejte první paprsky dne! Či rozžete sami své lampy a na podiv noci stvoříte den? Ó, Směšní a Slabí! 47